neděle, května 14, 2006

Jak jsem málem rozbila něco, dřív než...

Asi mi bylo souzeno stát se věčným smolařem, nosit smůlu kamkoliv vlezu...Říkala jsem si, že když už jsem na Safír odjela (jsem hysterka, která se málem rozhodla, že bude lepší zůstat doma), myslela jsem si (naivně samozřejmě), že by se mě alespoň na chviličku mohlo štěstí a rozum držet. Nemohlo (tedy na jistou chvilku).
Po příjemném večeru, při kterém jsme společně povečeřeli chutné mňam, jsme se odebrali na maličký ostrůvek, na kterém byly rozesety svíčky se jménem a zadaním k popřemýšlenií. Když jsem svou svíčku našla, chtěla jsem se vypravit za ostatními zpět. V tu chvíli (řekla bych, ze přesně v okamžiku, kdy jsem pomýšlela na návrat) mi svicka zhlasla. Ochotný Bumča mi jí pomohl rozžhnout znovu. Při cestě mi ale opět zhlasla. Bylo mi skoro až do pláče. Asi ve všem vidím příliš symboliky a spojení, která snad neexistují. Sama sebe jsem se snažila uchlácholit, že je to náhoda. Když jsem přišla do maličké útulné místnůstky, všichni už tam byli namačkaní, což dotvářelo příjemnou atmosféru. A pak jsme začali skládat své jmenovky různých velikostí a tvarů do velkého společného safíru. A já si najednou všimla, že jsem jí nejspíš ztratila. Prostě nebyla. Málem jsem se rozbrečela, protože představa, že Safír zahájím tím, že všem i sobě něco takhle pokazím, byla strašná. Jako kdybych pak nebyla součástí...Se slzami v očích jsem poprosila Macouna, esli bych se pro ní nemohla vrátit, že bych jí zkusila najít. Vyrazila jsem s Bumčou a jeho baterkou (která mi už jednou v noci v horách zachránila život) po cestě. Chvíli jsme hledali a pak jsem jí našla. Když jsem přišla, bylo mi krásně. Cítit se, že jsem součástí něčeho, kde mohu něčím přispět, že mohu přijímat rady, ale zároveň být s lidmi, kteří mohou být fajn, je krásné. Myslím, že mě to pro ten večer a i pro zbytek víkendu naplnilo pocitem, že když člověk věří, jeho sny se mohou plnit. A já na sny rozhodně věřím.

Žádné komentáře: