Jaké to je si na něco hrát

Jako malé dítě jsem prý byla zvláštní. Osobně si ale myslím, že to o svých dětech říká většina rodičů, takže bych tomu nepřikládala velkou váhu. Ráda jsem se dívala z okna, a když bylo léto, přemýšlela, jak by to vypadalo v zimě a naopak. Milovala jsem kostky všeho druhu a hrála si na to, že jsem stavitel. Tehdy jsem o nějakém Empire state building neměla ani tušení, za to pocit, že postavím opravdovou věž o dost větší, byl velmi silný. Moje oblíbená procházka s mamkou byla do papírnictví. Přivoněla jsem ke každému sešitu, prsty přejela všechny pastelky a gumu žmoulala v ruce do té doby než přišla paní prodavačka s jakousi prosbou na mamku, která pro mě vybírala dárek k narozeninám. Jakou už dnes opravdu nevím. Když jsem pak odjela na víkend k babičce, hrály jsme spolu Člověče, nezlob se. Babička vždy ale brzy usnula nad papírovou deskou. Měla jsem alespoň radost, že jsem opět vítěz. Stejně jako každý víkend. Pamatuji se ještě na to, jak jsem ráda máchala svoji oranžovou zástěrku v sudu s dešťovou vodou a jednou mě do něj strejda zavřel a já se vůbec nebála. Chtěla jsem si dokázat, že jsem statečná. Nic víc si z dětství už bohužel nepamatuji. Snad jen na smrt dědečka a na to, jak ho autem odváželi někam pryč a já pak plakala, že nebudu moci jít na pohřeb a hodit mu nějakou voňavou kytku. Dnes občas přemýšlím, co dělám jinak, jak se změnilo moje uvažování a téměř docházím k závěru, že nijak. Z okna se dívám stále, jen myslím na to, jaký by byl svět bez násilí, místo z kostek si ve škole stavím z tužek, které mám v penálu, do papírnictví chodím jednou za dva týdny, člověče někdy hrajeme s roverama a místo zástěrky si peru moirové tričko. Od mamky jsem už poslední čtyři roky nic nedostala a tak mi vždycky dělá radost, když má paměť nezklame a já můžu pro někoho milého něco vyrobit nebo koupit. Na hřbitov za dědou jezdím na kole, když je venku hezky. Nosím mu kytky, co natrhám kolem a zpívám mu. Spousta dětských her a návyků mi zůstala. Když mi bylo tak čtrnáct patnáct nikdy bych si tohle nepřipustila. Teď znovu vymýšlím, jak si hrát. Nejspíš je to díky nepříjemnému pocitu, že jsem věkem velká holka a snad i kvůli potřebě dělat radost a radovat se. Před několika týdny jsem vymyslela novou. Říkám tomu hra na Amélii. Klidně by se tomu ale dalo říkat hra na pouštní jaro. Poprvé v životě jsem se totiž opravdu zamilovala. Měla jsem pocit a v celku logickou potřebu, že by to ten chudák vyvolený měl vědět. Také jsem si ale říkala, že nechci, aby měl pocit, že něco musí (například vyjádřit se). Začala jsem tedy zlehka naznačovat a doufala, že to sám nějak pochopí. Dala jsem mu poukázku na masáž, drbala ho ve vlasech, usmívala se, kdy to jen šlo. Ale když mi začalo docházet, že čas, kdy budeme spolu se pomalu krátí a on zatím nejspíš nic netuší, udělala jsem rozhodný krok. Napíšu mu to na lístek. Vzala jsem propisku a rozklepanou rukou na něj napsala velkými tiskacími písmeny: Poukázka na lásku. Přečetl si to až po návratu domů. Nic nemusel, pokud by chtěl, mohl si jí kdykoliv vybrat. Bylo to podle mého fér. Jenže protože jsem velmi netrpělivý člověk a nechtěla jsem, aby má hra skončila dříve než začala, udělala jsem další rozhodné kroky. Podnikla jsem výlet dvě stě kilometrů daleko, vymyslela historku o pošťákovi, našla kde bydlí a ve schránce na dopisy mu nechala sáček s fazolemi. Ten měl být symbolický. V duchu jsem si představovala, jak by to v Amélii dopadlo a bylo mi skoro do pláče, protože jsem si uvědomila, že rozhodně nebude čekat před domem s otevřenou náručí. Nebyla jsem natolik naivní, abych si myslela, že tím sama sebe "spasím". Odjela jsem zase domů. Kdykoliv předtím v životě bych tohle nikdy neudělala. Oznámila bych mu to a vyžadovala nějakou odpověď, teď jsem ale šťastná i při pomyšlení, že by se mohl usmát. Hra na Amélii pokračovala doma. Poprosila jsem kamaráda o nějakou naší společnou fotku. Tu nechala vytisknout, roztříhala ji a dala do třech barevných obálek. Na ně napsala úryvek z jedné knihy. Po jejich odeslání jsem si říkala, že jsem blázen, ale alespoň milý. S každým západem na něj myslím, modlím se za to, aby byl spokojený. A jen si opakuji větu, kterou mi kdysi řekla má přítelkyně...Každá noc končí svítáním...Jak dopadne má hra, nevím. Nevím ani, jestli v ní může být někdo vítězem, každopádně vím, že bude pokračovat do doby dokud to on sám bude chtít.