Sihaja blog

Dotknout se zimy aneb RLK Safír letos poprvé na sněhu

noreply@blogger.com (Julinka) — Sat, 21 Nov 2009 10:24:00 +0000

Safír je vzdělávací a zážitkový roverský lesní kurz zaměřený na rovering, roverský program, rozvoj osobnosti, tvořivost a inspiraci. A letos je poprvé v zimě!

Chceme vám ukázat jinou formu kurzu a přitom zachovat většinu pilířů, na nichž tento tradiční kurz stojí. Společně si ukážeme, co všechno nabízí zimní příroda, zkusíme najít jiný pohled na sebe sama a v neposlední řadě si navzájem předáme zkušenosti, naučíme se spoustu věcí a přitom se vyblbneme v horách a na sněhu.

Věříme, že se nám spolu s vámi podaří prožít 9 dnů v nádherné atmosféře zasněžených hor.

Pojďte se s námi dotknout zimy (a předtím se nezapomeňte přihlásit na http://rlksafir.net/;-))

K čemu je filosofie v dnešní době?

noreply@blogger.com (Julinka) — Sat, 14 Nov 2009 06:21:00 +0000

Nadcházející výročí „Sametu“ v nás jistě vyvolává nemalou řadu otázek. Jednou z nich by mohla být ta, která se ptá po charakteru dnešní doby. Jaká naše doba tedy je? Chaos, rozpad hodnot, zhroucení našich tichých dohod o morálce, neschopnost udržet harmonii a krize, jež je všem pojmům nadřazená – to by mohla být klíčová slova té nejhorší analýzy o obrazu nás samých, naší společnosti, naší doby.
Václav Bělohradský na nedávné přednášce v Brně řekl o krizi to, že definičním znakem současné krize je neschopnost definovat krizi. Co tedy s tím? Jak z toho ven?
Pokusím se přeci jen nastínit, v čem krize dnešní doby vězí. Jde o neschopnost nebo neochotu hledání pravdy, smyslu lidského života jako kategorie vztahu, rozlišování dobrého od zlého, podstatného od nepodstatného, vedení dialogu se světem, společností, se smrtí, vedení dialogu vnitřního, pokládání správných otázek a vkládání do nich jednoznačný řád.
Mám – li tedy odpovědět na svou klíčovou otázku, jsem nucena k užití podmiňovacího způsobu a odpovědi, že by se filosofie měla snažit o najití cesty z krize, která tenduje s přibývajícími informacemi, vlivem médií, politiky (nebo spíše politikaření) a vědy k prohlubování chaosu a netransparentnosti celého problému.
Filosofie v takovém případě stojí před nelehkým úkolem.
K disposici má ale dobrého pomocníka – naše kulturní dědictví, do kterého by se měla obracet a konfrontovat s ním své vlastní závěry. Milan Machovec o dějinách filosofie a jejich smyslu říká, že: ,, […] vposledu jde o pravdu a moudrost, jde o smysl života jednotlivců dnes a zítra, který však nelze najít bez hlubokého ponoru do dějin rodu a do zrání jeho moudrosti.“ [Machovec, 1998: 46] T.G. Masaryk se k této otázce v Ideálech humanitních vyjadřuje podobně.
Dalším pomocníkem filosofii je umění. Filosofie musí být ale přitom ostražitá před dvěma jevy. O jednom z nich mluví v cyklu přednášek Smysl lidského života uvedených v letech 2001/2002 opět M. Machovec a užívá k tomu pojmu „exhibice nesmyslnosti“, který vnímá především v oblasti literatury konce 19. století a století 20.. V literatuře té doby se autoři vypořádávají především se svou samotou, vykořeněností, neschopností komunikovat. Problém je ale v tom, že u toho velká část literatury končí. Nenachází z toho východiska a přestala být odvážná mýlit se. O druhém jevu mluvil na již zmíněné přednášce V.Bělohradský, kdy jako jednu z tetrády naší společnosti (pojem si vypůjčuje od M.McLuhana) uvádí tendenci od tvorby k instalacím, kdy důležitější než sama tvorba je její čtení. Toto samozřejmě nemusíme nutně chápat jako katastrofický problém, ale měli bychom si toho být vědomi a počítat s tím, že hra s uměním je teď rozehrána jiným způsobem, než na jaký jsme byli zvyklí.
A nakonec má jako pomocníka vědu. I věda v sobě ale zahrnuje potenciální nebezpečí a to v okamžiku, kdy se chápe jako neutrální, což je podle V.Bělohradského lží moderní nadcivilizace (pojem si pro změnu vypůjčuje od J.Patočky). S tím nelze než souhlasit, ostatně stačí nahlédnout do její minulosti a podívat se na několikeré změny paradigmatu, které jasně ukazují, že s rostoucím poznáním, jež je nutným, ale ne jediným určujícím faktorem, se mění i náš náhled na skutečnost.
V tom všem tedy může filosofie hledat oporu a zároveň nesmí zapomenout být ostražitá před zmíněnými riziky a problémy.
A nakonec, aby mohla plnit svou úlohu, je potřeba vyrovnat se ještě s jednou věcí, a tou je bubák, kterého jsme již před dvaceti(!) lety nechali za dveřmi a s ním i veřejné lži, abychom je dnes nahradili těmi soukromými.
Takže až budeme připravení a schopní tomuto všemu čelit, teprve tehdy může filosofie dané době být k něčemu prospěšná.

Použitá literatura:
MACHOVEC, Milan. (1998) Filosofie tváří tvář zániku. Brno: „Zvláštní vydání…“.

Po čem se mi stýská a na co se těším

noreply@blogger.com (Julinka) — Sat, 31 Oct 2009 22:53:00 +0000

Chtěla bych sdílet s vámi, kteří mi nejste na blízku. Budiž vám tedy vzkazem tento text.

Po čem se mi stýská
Stýská se mi po jaru. Malá konvička, zástěrka jak zahradník, kytkám rozumí jen tlukotem ve své hrudi, avšak květiny to květem ocení. Mateřídouška za sousedovým domem vůní těší k dalšímu okopávání záhradky a sbírání majoránky do polévky. Poznám první bylinku, vdám se a děti vychován, myslí si malá cácorka.
Stýská se mi po létě na Safíru. Sluníčko pálí, auau, do zad, jas hřmí do očí, srdce se točí kolem svého srdcestředu. Hlava také. Pocit jako doma. Takové klidnější a bezpečnější. Místo peřinky spacák a přesto lepší spaní. Chvíle moci darovat a být obdarována. Smát se na celé kolo. Však všichni říkali: ,,Sluníčko naše!". Jaká radost, panečku.
Stýská se mi dlouhém podzimu. Pamatuji si některé roky dlouhý krásný a barvami přesycený podzim bez štiplavé zimy. Moci si jen tak chodit městem, šourat botkama šššššustícím listím.
Stýská se mi po pohádkové zimě a dědečkovi. Jedny Vánoce dostala jsem plastový nábytek s klavírem, moje první křídlo. Pocit z rodiny, která své naděje vkládá do toho malého neposedného a zvědavého dítka. Samo si hraje a kreslí, ale v zádech tuší oporu.

Na co se těším
Těším se na zimu se Safíráky. Ach, skoro čtyři roky poté. Z té dredaté holky kus k ženě zase. Kabát nebo bundu? Bundu přeci. Dospělá skoro, ale válení ve sněhu si nenechám ujít. Brodit se sněhem, led nechat v ústech tát. Smát se, smát. A pak do nitra Šumavy nahlédnout. S Váchalem, Němci, kopci, mraky a kachlovými kamny. A k veřeči uvařím brambory na loupačku s máslem, možná trochou sýru a soli. Budeme přeci na jihu, ne?
Těším se na jaro. Naučím se poznávat další rostliny, do pytlíčků ručně ušitých je budu sbírat a lákat na ně hosty. Vyběhnu sama za město, ve vlasech rozsázím miliony květů, do ruky Skácel, do druhé šatečky, z kopce voláním stromům poběžím.
Těším se na léto. Každý nadcházející den bude čirým tajemstvím. Pšššt. Nevyzradit!
Těším se na podzim kolem tratí. Jedna noha sem, druhá tam. Půlkruhem jednou, áá druhou. Manžestráky proušoupané už od loňského roku, ale milované. Rádiovku na hlavě. Cesta životem bude ubíhat a já se na ní budu snažit dívat. Vždyť budu zas o rok starší a starší - ti už musí mít rozum a nadhled přeci.

Ztracená

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 12 Oct 2009 15:45:00 +0000

V nesnázích bolestně ztracená
Mořem otázek si plavu
Co to pro nás, Jidáši, znamená?
Snad že tebe či sebe klamu?

(K. Jeremiášová)

Perspektivy

noreply@blogger.com (Julinka) — Tue, 01 Sep 2009 09:18:00 +0000

Perspektivy jsou elektronickým časopisem, jež se snaží navázat na to nejlepší z české kulturně-politické publicistiky.

,,V roce dvacátého výročí listopadové revoluce bude naší ambicí artikulovat témata sahající od umění a kultury přes společenskou reflexi, tradice české politiky a analýzy její současné podoby až k samotnému fenoménu identity české společnosti."

Pokud vás zajímá více, mrkněte na jejich web.

Za co lze vděčit Milanu Machovci

noreply@blogger.com (Julinka) — Sun, 19 Jul 2009 14:06:00 +0000

Setkání s Milanem Machovcem bylo pro mě vcelku docela náhodné. Objevila jsem ho v knihovně svého přítele, který o něm občas vyprávěl, pak krátce ještě na gymnáziu. K bližšímu setkání došlo ve Vídni, kde jsme si z jeho knih občas se Š. četli a následně minulý týden skrze nahrávky jeho přednášek z let 1990 až 2002. Mám za sebou pouze pár hodin, ale i tak bych ráda napsala, že setkání s ním je především setkáním s hlubokým lidstvím, s českou humanistickou tradicí a silným morálním člověkem, o kterém sám M.Machovec často psal či mluvil na přednáškách. Jeho zanícené vyprávění o Augustinovi, literátech jako byl Robert Musil, Franz Kafka, hudebnících jako Beethoven či Gustav Mahler, zajímavé postřehy z oblasti východního myšlení, ale i o tom, co by nám mělo býti nejblíže - tedy myšlení české, zvláště pak u osobností jako T.G.Masaryk atd. atd. by muselo podnítit zájem a vášeň snad i u hluchého či slepého. Je skoro až neuvěřitelné, kolik pokory, ale i odvahy, kolik moudrosti, ale i jemné ironie se může u jednoho člověka nalézt. A jistě mu lze vděčit i za to, že z filozofie dělal obor neelitářský, ale obor, který člověku může přiblížit víru, humanitu, umění a spoustu dalšího tak, aby to pro jeho život bylo užitečné, ale ne ve smyslu utilitárním ovšem, nýbrž tak, aby se z něj mohl stát člověk, který prožil život smysluplný.

Předpokládám, že toto bylo prvním krátkým textem, který jsem Milanu Machovci věnovala, protože bych se ráda k jeho myšlenkám ráda vracela prostřednictvím tohoto místa.

foto: Jiří Bednář

27. června 2009

noreply@blogger.com (Julinka) — Wed, 08 Jul 2009 17:45:00 +0000

Vstala jsem brzy s nepříliš dobrou náladou. Asi ke mě přichází odcházení. Naslouchám domu, ale je tichý, nic neříká a já jsem tak zmatená. Najednou bych potřebovala někoho, kdo by mi řekl, co si mám myslet. Přináší to ale vlastně úlevu. Myšlenky nepřichází, nic moc neřeším, jakoby tu zůstalo jen místo, jeho náruč a já. Takhle vypadá loučení s někým blízkým.

O dvě hodiny později

Sedím v Museu, piju nejspíš svou poslední melange a cítím dobu tak před osmdesáti, devadesáti lety. Na zahrádce je spousta früstückujících ranních hostů, ale tady uvnitř je jen jeden starší pán a čte noviny, jak je zvykem. Zvláštní pocit - cítím jako bych sem patřila, jako bych byla jejich stálým hostem, když na mě servírka už zdálky volá: Bitte schönn!

A právě kvůli té samozřejmosti odtud nechci.

Petrželová zálivka na salát

noreply@blogger.com (Julinka) — Tue, 16 Jun 2009 10:19:00 +0000

Velmi jednoduchou zálivku na salát uděláme asi během 5 až 10 minut. Stačí všechny ingredience rozmixovat v mixéru, ale je možné zálivku udělat i ručně. Hodí se asi na jakýkoliv salát z rajčat, papriky, okurky, salátu, fazolí, kukuřice,...

Ingredience:
1 zakysaná smetana
2 lžíce dýňového oleje (ale postačí i slunečnicový)
špetka pepře
špetka soli
špetka oregana
svazeček petržele

Okouzlující

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 08 Jun 2009 06:24:00 +0000

Na jaře a v létě roku 2007 proběhla realizace projektu, jehož záměrem bylo zrekonstruovat půdní byt v Brně - střed, ve kterém měl dříve ateliér a interiér architekt a legenda českého designu Šmídek. Osobně doufám, že se jednou s mužem dopracujeme na nějaký podobně krásný byt :-).

Foto: archiweb.cz

Přijatá

noreply@blogger.com (Julinka) — Sat, 30 May 2009 05:59:00 +0000

Ještě posledního února jsem si podávala přihlášku na druhou školu - tedy dohromady dvě přihlášky - jednu na dvouobor environmentální studia a estetiku a druhou opět na "enviro" a filosofii. A včera jsem se dozvěděla, že jsem přijatá:-).

Ecce homo verus aneb poznámky nejen o české kinematografii v 60. letech a v současnosti

noreply@blogger.com (Julinka) — Tue, 26 May 2009 20:16:00 +0000

Po natočení Formanova filmu Hoří, má panenko roku 1967 jistě mnoha lidem, kteří měli to štěstí film zhlédnout, tuhnul úsměv na rtech, stejně tak jako by se našli jistě tací, kteří se smát do konce filmu nepřestali. Domnívám se, že právě na tomto příkladu by se dalo najít mnoho paralel k české společnosti, stejně jako se domnívám, že člověka nebojícího se sebereflexe (nebo „národoreflexe“) musí mrazit v zádech při shlédnutí tohoto a dalších filmů jako jsou například Formanův Černý Petr, Herzovy Sběrné surovosti či Schormův Farářův konec. Obdobné by to bylo i v literatuře ve stejném období ať už bychom nahlédli do Kunderova Žertu či do některých z děl Bohumila Hrabala.
Miloš Forman prohlásil: ,,Tradicí české kultury je vždy humor s vážným základem, jako Dobrý voják Švejk. Kafka je humoristický spisovatel, ale zatrpklý humorista. Je to v českém lidu. Víte, smát se vlastní tragedii byla v tomto století jediná možnost, jak mohl tak malý národ na tak nebezpečném místě v Evropě přežít. Takže humor byl vždy zdrojem určité sebeobrany. Když už se nemůžete smát, nezbývá než spáchat sebevraždu.“ Po více jak čtyřiceti letech od natočení již zmíněného filmu se mi zdá, že mi nezbývá než se ptát, zda – li je opravdu čemu se smát. Mnohem více cítím pachuť hořkosti a trapnosti a zároveň jistou úlevu, že vyšel někdo s pravdou ven na světlo. Uplynulo již ale spoustu let a já myslím, že by současná česká společnost znovu potřebovala svého Formana, Chytilovou či Passera. Ačkoliv je pravdou, že se nacházíme v době, ve které není nějakého jasného vnějšího utlačovatele a možná i proto nás nic tolik netlačí k dávání si ruky na srdce. K absentující pravdě v současné kinematografii jistě i přispívá „oblíbená“ postmoderna, která se snaží o relativizaci naprosto celého penza hodnot, které do této doby nabyla evropská společnost, tedy i relativizaci
pravdy. Jak trefně poznamenává Erazim Kohák ve svých Pražských přednáškách: ,,Náš moderní věk skutečně byl věkem „pravd“. Pravda vědecká, „PRAVDA“ moskevská, pravda nacismu, pravda náboženského dogmatismu.“ [Kohák, 1999: 25]. Stejně jako on si ale myslím, že existuje ještě obecná pravda, neposkvrněná dogmaty, lidskou hloupostí a domýšlivostí a velmi blízké přiblížení k ní nebo alespoň snahu o to vidím právě v „československém filmovém zázraku“. Vždyť kde jinde než hasičském plese z úst pořádajících můžeme slyšet tolik poznámek směřujících k upozornění, že od pravdy jsme se tolik vzdálili? ,,Měli si nakrást!“ nebo „Kdo si nenakrad, to musí chápat tak, jako že nic nevyhrál.“ Tyto věty by měly v každém Čechovi rezonovat svou nelítostnou pravdou, soudem o „čecháčkovství“, o společnosti, ve které se mantinely pravdy opět rozpouští a které uniká, že nám zvoní na poplach. Je zajímavé, jaké cesty si čeští filmaři v oněch letech uměli najít – někdo šel cestou humoru, někdo všedního dne, někdy byla kritika přímo zjevná. Společné všem ale je, že překládají svůj pohled na věc, které má mnoho společného a to společné nevyznívá pateticky nebo moralisticky a to je samozřejmě dobře, neboť to je jedinou možnou cestou, jak výpovědí zaklepat přímo na duši či srdce diváka. U diváka to ale předpokládá nezaslepenost nebo alespoň otevřenost k předkládanému. Bez této vzájemné interakce by jistě nemohlo vzejít hnutí, které ve skutečnosti příliš žádným hnutím nebylo, a které s odstupem můžeme s jistotou nazývat novou vlnou pro tehdejší novost, neotřelost, kritičnost a pravdivost.
Cestou humoru se jistě vydal již výše zmíněný a citovaný Miloš Forman, původně vystudovaný scénárista, později režisér, jehož jméno se skloňuje i na západ od nás. Cestou všedního dne, „malého filmu“, se zas vydal Ivan Passer. Obzvláště patrné je to v jeho Intimním osvětlení či Fádním odpoledni. Zobrazením rozdílného způsobu života dvou přátel, ve filmu Intimní osvětlení hlavních hrdinů, Passer poukazuje na duchovní i duševní stav jedince v dané době. Otázkou pro současnost zůstává, zda – li se to změnilo dnes k lepšímu, anebo jsme jen dostatkem všeho (materiálních statků, příležitostí, svobody) utlumili volající hlasy po hlubším prožívání a žití a namlouváme si, jak žijeme plný život, místo toho, abychom sebrali odvahu a byli k sobě upřímní alespoň tolik, kolik režiséři nové vlny.
Cestou plné, ničím nezastřené kritiky, se vydal Evald Schorm s filmem Každý den odvahu. Přítelkyně Věra (Jana Brejchová) nastavuje hlavnímu hrdinovi Jardovi (Jan Kačer) poměrně nesmlouvavě zrcadlo, ve kterém se často odráží stále ještě trochu naivní a snaživá politicky angažovaná tvář, přesto ale hledající východisko z morální krize. Když Jarda svůj zmatek a smutek upíjí alkoholem, můžeme se ptát, jaké jiné možnosti měl a jaké máme my dnes. Protikladem je mu redaktor, kteréhož hraje Schormův zřejmě velmi oblíbený Vlastimil Brodský. Zdá se, že redaktor morální problémy své doby vůbec řešit nepotřebuje a je v jistém smyslu nadčasovou postavou, která se později znovu objeví v podobě těch, kteří komunistickými nadšenci zůstali i po příjezdu Rudé armády nebo ještě hůře – kteří se jimi teprve stali. Redaktor má téměř v celém filmu lehký úsměv na rtech, nejspíš z toho, jak se mu daří na režimu a době profitovat. To je něco, co je svým způsobem spojuje, přesto každý to dělá z jiného důvodu. Na tomto příkladu je patrné, jak důležité je oba přístupy rozlišovat a nenechat se zmást jejich pouze zdánlivou podobou.
A možná by se jako další cestu vydávající se po stopách pravdy, mohla být i snaha Němcova v případě filmu Démanty noci či Františka Vláčila a Adelheid jako zástupce tzv. první vlny. Oba si vybrali téma z nepříliš dávné historie. Příběh Adelheid líčící dvě postavy, mezi kteréž je postavena bariéra poválečné doby, ale i bariéra jazyková, ukazuje, jak nesnadné a nepříjemné může být odloupnutí slupky a snaha dostat se k jádru. Válkou unavený a osamělý Viktor Chotovický (Petr Čepek) přichází do kraje, ve kterém žijí ještě neodsunutí Němci, do kraje, jež leží pod přikrývkou min, do kraje, jež pamatuje, co by být zapomenuto nemělo. Na zámečku, ve kterém se usadí, je všudypřítomná minulost prodchnutá životem původního majitele – největšího nacisty v kraji – Heidemanna. Po něm tu zůstává už jen jeho dcera Adelheid (Ema Černá), k níž se Viktor i přes válečné zkušenosti s Němci upne a přestává jí vnímat jako dceru nacisty, Němku, ale začíná jí vnímat jako ženu, žijící bytost se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Vývoj jejich vztahu je samozřejmě velmi komplikovaný, Vláčilovi se daří ve filmu udržet oba hlavní motivy příběhu na jedněch vahách – tu převažuje to, podruhé zase ono, pomyslná a nikdy nenaplněná rovnováha se definitivně bortí až na konci filmu, kdy Adelheid volí místo života smrt jakoby jiné možnosti nebylo. Ta rovnováha je ale při válečných zkušenostech Čechů problematická. Předvádí i jiné úhly pohledu než: ,,Vždyť je to Němka, dcera nejhoršího nacisty v kraji“. A je jisté, že nejednomu pamětníkovi války či jinému Čechovi vyrůstajícím až v poválečné době, se svírá ruka v pěst nebo přicházejí myšlenky, které by ne každému člověku dovolily vyjít na povrch. Němcovy Démanty noci z roku 1964 zobrazují válku v narativní rovině poměrně konvenčněji. Ve filmu máme možnost se téměř války dotknout (hodně k tomu přispívá Kučerova kamera). Vidíme všechny její zrůdnosti – hlad, zimu, bolest i strach. Přesto mi ale stále nejdůrazněji na mysli z filmu zůstává scéna, kdy jsou oba hlavní hrdinové loveni jako štvavá zvěř, na níž se vydá několik starých sudetských mužů. To, na co nebyl v minulosti důvod se dívat s odporem (lov zvěře) se v případě lidí stává nechutnou a zvrácenou ironií. To je pro mě Němcova pravda o válce.
Pokud bychom se měli vrátit do současnosti, pak vyvstává otázka, proč se nesnažíme pravdivé hledat, proč kloužeme po povrchu a proč nás důležité nezajímá či o něm (raději) nechceme slyšet, v případě kinematografie – proč netočíme „pravdivé“ filmy.
Plně v tomto souhlasím s Milošem Formanem, který prohlásil: ,,Mluvíme o tendenci film-pravda jako o metodě, zatímco snad jde o to, aby slovo ,pravda´ znamenalo, že se má ve filmu vyvracet lež. […] Předcházel tomu asi takový vývoj: před mnoha lety se říkalo ,to je jako ve filmu´ (jako že je to neuvěřitelné), pak přišlo ,ten to ale nafilmoval´ (jako že někdo někoho oblafnul) a teď přichází třetí fáze, kdy se chce, aby divák věřil tomu, co z plátna říká. […] Pravda jako taková nestačí. Musí to být pravda překvapující.“ [Janoušek, 1965: 86]
A protože mám dojem, že soudobá společnost hůře jevy rozlišuje, dodávám, že je důležité, aby to byla pravda opravdová, ne taková, jakou chceme ani taková, jaká by měla být – jednoduše pravda, protože předešlé variace na pravdu opravdovou pravdou nejsou, jsou buď jen jejími stíny anebo přímo lží. Když už víme, co bychom měli hledat, k čemu bychom měli směřovat, bylo by dobré si říci i něco o tom jak. Pro radu můžeme k Janu Němcovi, který v rozhovoru s Jiřím Cieslarem říká: ,,[…] byla to osobní vzpoura, člověk se odlišil od stáda, které četlo Rudé právo a chodilo na partajní schůze. Vytvářel si jakousi sektu, svůj svět i víru.“ [Cieslar, 2003: 259].
Možná se tím člověk postaví do opozice vůči většinové společnosti, ale jak se zmiňují v mnoha rozhovorech a textech autoři nové vlny, je důležité si být vědom vlastních činů a být za ně zodpovědný. To dělá člověka zralým. A to je prostředkem ke smysluplnějšímu životu. Z toho mohou čerpat nejen současní filmaři, ale i všichni lidé vážící si života a chtějící být součástí ,Gemeinschaft´.

Použitá literatura:

CIESLAR, Jiří (2003): Kočky na Atalantě. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze.

HAMES, Peter (1985): The Czechoslovak New Wave. California: University of California Press. [2. vyd. London: Wallflower Press, 2005; česky: KMa, 2008]

JANOUŠEK, Jiří (ed.) (1965). Tři a půl. Praha: Orbis.

KOHÁK, Erazim (1999): Pražské přednášky : Život v pravdě a (post)moderní skepse. 3. Pozměněné vyd. Rychnov nad Kněžnou : JEŽEK.

Filmografie:

Hoří, má panenko (Miloš Forman, ČSR, 1967)

Intimní osvětlení (Ivan Passer, ČSR, 1965)

Adelheid (František Vláčil, ČSR, 1969)

Démanty noci (Jan Němec, ČSR, 1964)

Každý den odvahu (Evald Schorm, ČSR, 1964)

Velká výzva

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 25 May 2009 06:15:00 +0000

Hnutí DUHA prosazuje nový zákon, který závazně stanoví, jak bude Česká republika snižovat exhalace skleníkových plynů o 2 % ročně – krok po kroku, rok po roku. Rozhýbe tak investice do moderních zelených řešení, jako je zateplování domů, čistá energie, pohodlná veřejná doprava, místní potraviny nebo snadná recyklace.

Václav Havel k Velké výzvě řekl:

"Nevím, jakým procentem přispívá lidská činnost ke klimatickým změnám a nevím, jak dlouho bychom měli na přesné a nezpochybnitelné údaje vlastně čekat. Patrně bychom se je dozvěděli ve chvíli, kdy již bude pozdě. Nevím rovněž, o kolik se musí každoročně snižovat emise.

Vím ale, že jsme na této Zemi pouhými hosty a že na našem zodpovědném chování závisí i prostředí, které se utvářelo miliardy let a bez něhož bychom nejen přišli o svobody a civilizační vymoženosti, z nichž máme to štěstí se radovat, ale nakonec i o právo na této planetě vůbec být."

(text použit z webu Velké výzvy)

Každý může něco pro situaci udělat, a kromě rozumného environmentálního chování, může podpořit projekt emailem poslanci.

Více informací na webu http://www.velkavyzva.cz/

Dvakrát souhlas

noreply@blogger.com (Julinka) — Wed, 22 Apr 2009 11:56:00 +0000

V únorové Ádvojce publikoval svůj článek Ondřej Slačálek. Ačkoliv jeho myšlení a názory příliš neznám, v tomto článku jsem se téměř ztotožnila s tím, co píše. Moc často se mi to nestává, už proto že si mnohdy nedokážu na věc udělat názor, ale tentokrát jsem uvítala snahu uhodit světlo na jinou stranu mince v případu Jana Palacha a uvažování české společnosti. Mám pocit, že se O.Slačálkovi povedlo na malém prostoru onu událost vztáhnout na českou naturu a tam se s ním ztotožňuji snad úplně.
Totéž platí i u rozhovoru s Terezou Stöckelovou v posledním čísle Sedmé generace.
Mladá socioložka má dar poznávat důležité, hledat podstatu problémů. Stejně tak je mi sympatická její pevnost v názorech a v postojích, což by se mohlo stát dobrým vzorem současné generaci vysokoškoláků.
Oba rozhovory jsou k přečtení na internetu (nebo vám je mohu půjčit až budu zase v ČR, stačí napsat), takže pokud vám nevadí čtení poněkud nonkonformních myšlenek, mohu jen doporučit.

Vídeňská omáčka se sladkými bramborami

noreply@blogger.com (Julinka) — Tue, 10 Mar 2009 18:59:00 +0000

Čas ve Vídni je mimo jiné i časem stráveným u plotny. Ale pozor - následující text by má ambici spíše vzdát hold ženám, které dokáží v kuchyni vykouzlit jídla šálící zrak, čich a chuť:-) a jež vaří s láskou.
A protože téměř každý den vařím alespoň jedno teplé jídlo, rozhodla jsem se svůj internetový deníček obohatit o to, co jsem vykouzlila já sama. Pravda, jsem sice kuchařka amatér a začátečník, ale věřím, že s láskou dokážu uvařit dobré jídlo:-).

Tak tedy - Vídeňská omáčka:
Na trošce rozpáleného másla osmažíme červenou cibulku (je jemnější), a když se zbarví do růžova, přidáme na nudličky nakrájeno červenou papriku. Necháme smažit dokud není paprika měkká. Poté zalijeme smetanou, přidáme koření tandori masala, lžičku dijonské hořčice, čerstvě umletý pepř a špetku soli. Po chvilce přidáme i nastrouhaný chedar a goudu (sýry v poměru 1:3) a na závěr čertsvě nasekanou bazalku.

Co k tomu:
Protože je omáčka příjemně do sladka, můžeme vyzkoušet sladké brambory upečené v troubě na 225 stupňů, ty okořeníme solí, oreganem a česnekem.

Ingredience:
2 lžíce másla
1 větší červená cibule
1 červená paprika
1 kelímek smetany na šlehání
špetka koření tandori masala
špetka čerstvě namletého pepře
špetka soli
lžička dijonské hořčice
čerstvá nasekaná bazalka
30 g chedaru
50 g goudy

2 sladké brambory
oregano
špetka soli
prolisované dva stroužky česneku

To vše pro dva jedlíky:-)

Absolvent

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 02 Mar 2009 18:51:00 +0000

Originální název: The Graduate
Český název: Absolvent
Režie: Mike Nicols
Země: USA
Rok: 1967
Bar.

Dnes již filmová klasika vyprávějící příběh o mladém absolventovi Benjamin (Dustin Hoffman), který si zjevně připadá ve společnosti svých rodičů a jejich přátel ztracen. Z večírku, který pro něj připravili jeho rodiče, a na kterém se sešli přátelé, všichni příslušníci americké středostavovské společnosti, se snaží mladý Benjamin utéct, zbavit se všech dotěrných otázek týkajících se jeho budoucnosti povrchních stejně jako jejich zájem o něj. Když však do jeho pokoje bez pozvání vtrhne Mrs. Robinson, děj se rozhodujícím způsobem zvrátí. Mrs. Robinson se ještě týž večer pokusí Benjamina svést, avšak téměř bezvýchodnou a pro Benjamina napjatou situaci naruší příjezd jejího manžela. Benjaminovi večer strávený u Robinsonů ale nedá spát a tak se s Mrs. Robinson znovu schází v hotelu. Rozpačitý a nervozní mladík tentokrát vezme situaci do vlastních rukou a s Mrs. Robinson naváže milostný poměr. Tento zvláštní vztah, jež naplňují pouze a jen milostné chvíle je zlomen, když jeho rodiče trvají na setkání s Elaine, dcerou Robinsonových. Oba se do sebe zamilují. Tuto situaci její matka nezvládne a začne Benjaminovi vyhrožovat. Ten se pak v nátlaku Elaine přizná a ta ho následně odmítne. Benjamin je jako tělo bez duše a tak se nevzdává a vydává se za ní do Berkeley, kde Elaine studuje. Snaží se jí přimět k svatbě, ale situace se znovu zkomplikuje, když do města přijíždí Mr. Robinson, který se dozvěděl o poměru Benjamina s jeho manželkou. Elaine se má vdávat. Jak je ustavenou konvencí v klasickém hollywoodském filmu, Benjamin situaci pojímá jako svůj hlavní úkol, vydá se svatbu překazit, v první chvíli se zdát být pozdě, ale nakonec s ním přes všechny překážky Elaine z kostela utíká a společně odjíždějí autobusem. Co se ale dle mého úsudku konvencím vymyká je úplný závěr filmu, neboť se domnívám, že pokud by se opravdu konvencí držel, film by skončil ve chvíli, kdy společně odjíždějí a oba se smějí a divák může tušit jejich šťastnou (středostavovskou) budoucnost. Jenže Nicolson nechává oba herce jet o pár vteřin dál, jejich úsměvy se nepatrně ztrácejí a tak diváka nechává na pochybách..
Film, jak je z popisu narace zřejmé, je příběhem o vzepjetí osudu mladého člověka rodičům, konvencím a tím vlastně i celé (středostavovské) společnosti. A právě tímto byl i film ve své době jistě výlučný. Samozřejmě, některé základní kameny klasického hollywoodského filmu zůstávají, ale přesto se film do dějin zapsal svou snahou vzepřít se i inspirací evropskou kinematografií - jak po své "obsahové" stránce, tak po stránce "stylové".

P.s. všimněte si scény, kdy Benjamin utíká za Elaine do kostela a tím, že je snímán širokoúhlou kamerou, působí jakoby běžel na místě a zdá se, že toto je autorský záměr a scéna působí sebereflexivně..

Foto: http://i31.tinypic.com/wty4ci.jpg

Já blázen stará

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 23 Feb 2009 09:47:00 +0000

Zbývá necelých pět dní. Jedna už odešla. Odejde i další? Stále váhám. Pravdou je, že za to těch 250 Kč možná stojí. Možná by se to pro Budapešť hodilo, kdoví. Asi jo, odejde i další. A pokud se v příštích týdnech poperu s Básnicky bydlí člověk, budu mít ještě těžké rozhodování. Jen škoda, že se nedá dělat jen antika a pak až 20. století. To je snad jediné, co mě teď odrazuje. Pokud všechno klapne bude ze mě možná jednou i trochu vzdělaná majitelka kavárny pro intelektuály v manžestrovýc kalhotech a s baretem na hlavě. Nebo ne?

Potichu

noreply@blogger.com (Julinka) — Sun, 22 Feb 2009 18:59:00 +0000

Už nějakou dobu si říkám, jak moc k životu potřebuji ticho. Ticho jako nejvyšší druh hudebního umění. Nesnáším přecpaná metra a tramvaje, ve kterých člověk neslyší sám sebe a miluju chvíle, kdy slyším bít své srdce a vím, že jsem živá. Možná i proto mám Vídeň radši víc než jiná města. Přijde mi tišší, méně uspěchaná a hluk je přeci často spojen právě se spěchem. Jsem vždy tak zklamaná, když nemohu najít místo, kde bych si v klidu mohla vypít kávu nebo hrnek dobrého čaje bez doprovodu hlasité hudby, většinou ještě ke všemu neposlouchatelné nejen kvůli své hlasitosti.
A tak když jsem zcela náhodně vzala do rukou knihu mladého a talentovaného Jaroslava Rudiše, hned jsem si jí zamilovala už pro její téma, ale hlavně pro postavu Vladimíra. Vladimír v knize Potichu je posedlý bojem s hlukem, v dopravních prostředcích ustřihává lidem sluchátka a v restauracích reprobedny. Stal se mým tichým hrdinou. Opravdovým hrdinou. A taky trochu bláznem.
Od té doby koukám všude, kam jdu po lidech a přemýšlím, jaké by to bylo zkusit nenápadně z kapsy vytáhnout nůžky a udělat jedno křehké a tichounké šmik. Jsem ale zbabělec. Na takovéhle činy nemám nervy. Ale možná až budu stará a nebudu už toho mít moc před sebou...
A nebojte, u Fjodora bude klid. Možná bude hrát hudba, ale klidná a tichá, probouzející myšlenky a ne je ubíjející. Fjodor bude oázou zbavenou nenáviděného a nebezpečného hluku a vy si společně se svými přáteli budete moci u sklenky dobrého vína tiše povídat o radostech i bolestech tohoto světa...

Poslední večeře aneb Titón - tedy Tomás Guttierez Alea podruhé

noreply@blogger.com (Julinka) — Tue, 17 Feb 2009 10:00:00 +0000

Originální název: La Ultima cena
Český název: Poslední večeře
Režie: Tomás Guttiérez Alea
Země: Kuba
Rok: 1976
Bar.

Poblíž třtinové plantáže žije na konci 18. století hrabě spolu s knězem, Donem Manuelem, bílými a černými otroky. Film zachycuje události kolem Velikonočních svátků. Hrabě, jak se zdá z počátku filmu, je svým otrokům nakloněn, a proto se rozhodne uspořádat večeři, na které se všichni opijí a diskutují o Ráji, svobodě, hříchu a slovech Božích. Jenže situace se vymkne z rukou a další den otroci odmítají pracovat, neboť jim to hrabě povolil – jsou přeci svátky Velikonoční. To se nelíbí Donu Manuelovi a k práci je i přesto nutí. Ale otroci si to po předešlé noci a společné hostině – Poslední večeři – nenechají líbit a Dona Manuela zabijí a vesnice zapálí. Hrabě ale otroky v situaci nepodpoří a nechá všechny pochytat a hlavy těch, co s ním večeřeli nechá nabodnout na kůly, které stojí do kruhu kolem základů nového kostela.
Film je zvláštní alegorií na události kolem smrti Ježíše Krista a jeho dvanácti následovníků – apoštolů. Alea ale situaci převrací a v roli „zrádců“ jsou otroci, kteří se pouze domáhají své svobody. Do role Ježíše Krista se staví sám hrabě, který na svou „náklonnost a benevolenci“ doplácí vzpourou. Pouze ten, který zradil nejvíce nakonec svobodu získává..

Smrt byrokrata

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 09 Feb 2009 22:16:00 +0000

Originální název:La Muerte de un burócrata
Český název: Smrt byrokrata
Režie: Tomás Guttiérez Alea
Země: Kuba
Rok: 1966
Čb.

Hořká komedie o synovci, který se snaží získat pro svou tetu tzv.„work card“, jež byla pohřbena spolu s jejím mužem a bez níž by byla teta ochuzena o penzi. Jeho mrtvolu proto synovec nechá vykopat, ale ředitel hřbitova jí odmítá znovu pohřbít. A tak začíná neskutečný až absurdní boj s místní byrokracií. Synovec je honbou za razítky a podpisy vyčerpán, dokonce nasadí i vlastní život, když se snaží dostat z budovy, ve které zůstal tajně po zavírací době, aby získal razítko, a leze po římse. Jeho strýc mezitím leží doma a s přibývajícím časem je stále nutnější ho pohřbít (symbolem létající supi nad domem). Když se mu podaří sehnat vše potřebné, ředitel hřbitova se dozvídá pravdu o tom, že jeho strýc byl vykopán, obviní ho z nekrofilie a znovu ho odmítá pohřbít. Rozzuřený synovec situaci nezvládne a ředitele pod nátlakem stresu zabije. Film, jak je v počátečních titulcích uvedeno je poctou známým filmařům jako je Bergman, Welles, Kurosawa, Kazan, Vigo.. a využívá některých z prvků jejich stylu.

Träumerisch und nachdenklich in Wien

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 09 Feb 2009 09:40:00 +0000

Za jemných tónů hudby Zbigniewa Preisnera koukám z okna na nepříliš pěkný výhled, venku ještě nezelené stromy, mokro. Ale já vím, že jaro, obzvlášť krásné v Schönbrunnu, přijde. Stejně jako jsem věděla, když jsem před několika měsíci odjížděla z milovaných Čech, že Vídeň se mi zaryje do srdce a na život tady nikdy nezapomenu. Tohle krásné město otevřelo svou velmi tichou a klidnou náruč a já si její objetí neskonale užívám. Možná mám díky tomu ještě více hlavu v oblacích, jsem ve vztahu k sobě ještě více nejistá, ale naučila jsem se s tím už žít a jsem šťastná. A tolik se toho změnilo, aby k tomu mohlo dojít - naše přestěhování, moje němčina, více pohybu, více času, více klidu, více nápadů a podnětů. A taky Štěpán. Už teď jsem neklidná z představy návratu do Čech natrvalo, co všechno mi bude chybět...klid, pomalé tempo města, potichounku promlouvající historie ze všech těch krásných domů a staveb, používání tak přesného jazyka, melange, rakouské pečivo a trouba na pečení... Je toho ještě tolik... Nechci se vrátit...

Z čeho je mi na .....

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 24 Nov 2008 12:25:00 +0000

Večer před mým odjezdem do Brna jsme se Š. jen tak surfovali na netu, koukali se, jak je na tom skupina na Facebooku "Stydím se za svého prezidenta". A pak jsme si všimli profilu našeho kamaráda J., který si dopisoval s Národní stranou. Celá ta korespondence nám připadala absurdní, svým způsobem směšná a zároveň děsivá, neboť je dokladem o tom, jak část naší občanské společnosti smýšlí.
Co mi ovšem přišlo jako úplný hnus a výsměch tolerance bylo to, co jsme našli přímo na jejich stránkách. Jejich nechutný banner přímo na hlavní stránce o tom, "jak nemají rád černotu, i když občas bodne" mě rozhořčil natolik, že poprvé v životě se odhodlávám k činu, který by opravdu mluvil za mé občanské cítění. Není mi jedno, že se porušují lidská práva a už vůbec ne v zemi, kterou mám ráda a kde mohu svým názorem alespoň trochu přispět ke změně.

Batalla en el cielo/Souboj s nebem

noreply@blogger.com (Julinka) — Mon, 27 Oct 2008 10:18:00 +0000

Film Carlose Reygady z roku 2005 právem vzbudil pozdvižení v Cannes. Jméno autora filmu je často skloňováno v souvislosti se stále úspěšnějším latinskoamerickým filmem, někteří dokonce tvrdí, že Reygadas je v současné kinematografii zvláštním velmi talentovaným zjevením, který ale díky svému filmovému stylu zaujme spíše "klubového" diváka.
Marcos, hlavní hrdina filmu, se svou ženou unesou chlapce, který ale posléze umírá. Carlos se se svým činem svěří Aně, dívce, se kterou je své ženě nevěrný a dceři generála, pro kterého Carlos pracuje, a která se (snad z nudy) dobrovolně prostituuje - to je hlavní dějová linka filmu s překrásnými a téměř dechberoucími záběry, impozantní evropskou hudbou, který působí jaksi v kontrastu k zobrazovanému prostředí. Obraz společnosti spíše než lidské duše. Carlos Reygadas toho ale dosahuje prostřednictvím jedince sužovaného vlastní vinou a hledajícího útěchu. Obraz, který netíží, ale je svěží a hravý. Obraz plný světla a možná i naděje.

Jmenuje se Liv

noreply@blogger.com (Julinka) — Thu, 18 Sep 2008 09:33:00 +0000

Už nemohu dále zastírat své nezvykle silné sympatie. Jmenuje se Liv Ullman. Má plné rty, dlouhé a lehce vlnité vlasy, umí se smát i brečet a řvát a ječet. Křivit obličej strachem i hnusem, nenávistí i předstíranou láskou. Z duše jí kouká a brouká múza. Když mluví o mrtvém dítěti, hladili byste panenku vedle pro utěšení a když nahlížíte za masku Persony, svírá se vám hrdlo a vy spatříte čiré umění, čirou a průhlednou samu Paní kinematografii. Z toho jde strach i soucit najednou. Jde z ní, z jejího nitra. Nechává vyplout své Já na povrch, křehké a vláčné. Tak zůstává ležet před kamerou a čas i kdyby se na hlavu postavil s tím nic nemůže udělat. Taková je ona. Taková je Liv Ullman.

Má láska - "kmen"

noreply@blogger.com (Julinka) — Fri, 13 Jun 2008 14:35:00 +0000

Pamatuji se, jak jsme s M. na našem prvním Mixemu před (tuším) pěti lety nabraly plné náruče starších čísel a já doma pak hodiny a hodiny listovala a těšilo mě to, protože jsem to tehdy chápala jako ruku k cestě roveringu. Na to jsem ale ještě musela pár let počkat...
Kmen jsem četla ale dál a od té doby, co ho vedla E. jsem k němu přilnula jako k oblíbenému panu Teddymu, se kterým nespím od té doby, co pobývám na Mlejně a nejspíš už s ním nikdy spát nebudu. Vraťme se ale zpátky...
Loni na Gemini mě K. s M. lákali a lanařili a já to brala opravdu jen jako čistě hypotetickou možnost, nic moc reálného. Ale pak jsem si uvědomila, že mám kmen opravdu moc ráda a jako brigáda by to bylo prostě úžasné. Jenže! Mám vůbec na to?
E. se nabídla, že to zkusíme, že udělám jedno z posledních čísel. To byla lákavá nabídka :-)
Takže poté, co mě vzala pod svá ochranná křídla, začala jsem asi měsíc před svaťákem pracovat. Tahle fáze práce byla hodně zajímavá. Mimochodem, moc děkuju Kiki, že mi s tím pomohla, její nápady přišly hodně vhod. Chodily mi články, fotky, materiály...vyměnila jsem si se spoustou lidí strašnou spoustu mailů. Můžu říct, že tuhle fázi považuju za nejpovedenější, už snad proto, že mě bavila nejvíce.
Vše jsem se snažila připravit tak, aby mi na svaťák pokud možno nic nezbylo. Zbylo a nebylo toho málo. Občas bylo dost těžké s pláčem nad maturou přemýšlet, co se musí ještě udělat apod. Velmi mi pomohly rychlé reakce a rychlá práce Mamuta a Červy. Díky.
Maturovala jsem v úterý, kmen musel být nejpozději v pondělí na ftp. Legrační, úsměvné, zábavné. Bylo toho všeho strašně moc a nebýt všech těch telefonátů s manželem, který mě nikdy nepřestal uklidňovat, těžko bych to zvládla. Jsem totiž prostě nervák.
Nakonec jsem ale odmaturovala a kmen na ftp byl. Myslela jsem, že je po všem.
To, co přišlo pak mi ovšem docela dost pilo občas krev. Na korektury možná nemám buňky, možná se to naučím. Tady bych to bez E. určitě nezvládla. Vztekala jsem se, klidnila zeleným čajem. V pátek ráno po nejrůznějších patáliích (nechte si někdy vyprávět:-)) byl kmen odeslán do tisku.
Asi před půl hodinkou jsem si přečetla zprávu na blogu E. a došlo mi, jak moc jsem nakonec ráda, že jsem to vzala. Kmen bude dobrý, vím to. Píšu teď projekt (tak pokud máte nějaké nápady, sem s nimi;-)) a baví mě to. Takže huráá do dalšího roku, držte palce :-)

p.s. E., díky :-)

Takže...

noreply@blogger.com (Julinka) — Wed, 21 May 2008 04:42:00 +0000

Nemohla jsem si odpustit o tom napsat.
Mám k tomu několik dobrých důvodů. Jedním z nich je, že s některými jsem nezvládala komunikovat dle svých představ, ať už to bylo četností nebo "kvalitou". Dalším důvodem je fakt, že mě to asi hodně změnilo. To mi došlo včera odpoledne, když jsem poprvé za několik posledních měsíců měla čas kouknout zpátky a viděla jsem sebe hysterickou, ubrečenou, milující, snažící se, zoufalou, zklamanou, nedůvěřivou...
Je mi líto, že jsem to nezvládala s větším klidem. Spoustě lidí bych ušetřila nervy a sobě také.
Nakonec je to šílené nervní a vypjaté období za mnou a já nakonec mohu říct, že mi to i hodně dalo. Teď už snad vím, jak zbytečné je v životě se něčeho takhle úzkostlivě bát a když už se člověk bojí, měl by toho využít alespoň jako hnací motor. Také jsem jsi navykla na zdravější životní režim a naučila se po osmi letech na gymplu učit. A mám teď chuť v tom pokračovat na příjmačky a hodlám je bez větších problémů zvládnout.
A koho by zajímali konkrétní výsledky, tak musím předeslat, že je považuji za dobré...
1, 1, 2 a 4 :-)
Ty dvě jedničky z češtiny (no nenaštvalo by vás s tolika načtenými knížkami vytáhnout si obrození??) a zsv (konkrétně z filosofie), dvojka z dějepisu a čtyřka z angličtiny, u které mi ruply nervy a já celé zkoušení zbytečně probrečela.

A úplně na závěr tedy díky. Díky Štěpáne, že jsi měl v celku vždy pevné nervy, nikdy jsi mě nepřestal podporovat, i když jsem byla zoufalá nebo mi to vážně nešlo, že jsi měl pro mě vždy vlídné slovo a pochopení, prostě že jsi to nakonec ustál, i když vím, že rozhodně nebylo snadné.
A pak díky všem, kteří poslouchali mé nářky, mysleli na mě, ozvali se se svou podporou...

:-)