Zveřejňuji další výstup z Filosofického prosemináře. U tohoto jsem si ještě méně jistá tím, že to má vůbec smysl, neb v textu operuji s pojmy jako je reflexe, pravda, služba apod. Práce také vznikala jen během několika málo hodin na zadané téma, snad ale i tak může být inspirativní a přinejmenším může nastínit, jak vidím toho, kdo je pro mne filosofem a ukáže se, že za filosofem nevidím někoho, kdo vymýšlí teorie odrtržené od světa, ale někoho, kdo v tom světě je zakotven a naopak jeho snahou je napomoci další generacím.
Na první pohled je význam slova filosof vcelku jasný. Můžeme přeci sáhnout po nějakém seznamu povolání nebo si vyhledat etymologii slova, a i v běžném hovoru je nám význam slova znám. Přesto bych se ale ráda pokusila o jeho definování, protože jsem přesvědčena, že to může přinést nový pohled a nové otázky, které mohou být užitečné pro naše vztahování se ke světu.
Moje definice budiž načrtnutím jakéhosi ideálu filosofa, a tak podmínky, které uvedu níže, mohou vést k dojmu, že by byl filosofem jen málokdo. Definici toho, kdo je filosofem, stavím totiž i na dalších aspektech, než je například studium (nejen) filosofické literatury, přemýšlení o ní, popř. publikování textů o filosofických tématech či účast na procesu vzdělávání v daném oboru, tedy filosofii. Nezabývám se někým, koho bych označila jako akademického filosofa. Filosofa chápu jako někoho, kdo dělá kroky do neznáma, problematizuje jevy světa a dále je rozvíjí a následně o nich pojednává.
Základem pro moje uvažování o tom, kdo je filosofem, mi je duchovní člověk tak, jak jej chápe Jan Patočka[1]. Duchovní člověk podle Patočky je ten, pro koho jevy ve světě nejsou samozřejmé, tyto jevy vnímá, promýšlí je a rozvíjí je. Dokonce se dá říci, že takovýto člověk žije z událostí, které mu přinášejí vnitřní nesoulad plynoucí z prožitku něčeho významného, ale těžko přijatelného, a staví na nich svůj život. To znamená, že jeho život je založen na krocích do neznáma, že opouští jistotu za cenu toho, že objeví nové, které z problematičnosti vyvstává. A to nové, co se vynoří, opět problematizuje. Duchovní člověk v tomto pojetí tedy nikdy není v cíli, nikdy nemá nic pevně v rukách, ale je na neustálé cestě, a snaží se ke svým dosavadním závěrům přistupovat, co nejvíce kriticky. Rozdíl filosofa od duchovního člověka je tu hlavně v tom, že filosof na inkongruentní události nečeká, ale snaží se je vidět sám, vyhledává je mezi jevy světa a chápe to jako své povolání, ve smyslu být povolán k něčemu. Vlastní zaujetí a přístup k životu, který zaujímá duchovní člověk, je tu ale stále podmínkou.
K filosofovi ale patří ještě to, že o tom, k čemu se vztahuje, jak bylo popsáno výše, pojednává. Je tu tedy ještě patrný jakýsi rozměr služby a vědomí smyslu toho, co vykonává v rámci svého filosofického uvažování. Fakt, že filosof dává své poznání, byť nikdy ne úplné, dalším k dispozici, je jistě známkou toho, že své vlastní bytí nevidí jako to nejdůležitější a uvědomuje si, že nejde jen o něj, ale o to, co bude v budoucnosti, a čemu má napomoci. To mu jest motivací, aby svou práci vykonával poctivě, a aby pojednával o tématech, která mají šanci být užitečná.
Při promýšlení těchto inkongruencí je ještě zásadní to, že se k tomuto snaží vztahovat s co největším ohledem na pravdivost. Zároveň je ale důležité, aby toto promýšlení procházelo neustálým procesem reflexe. A to proto, že se mění ten, kdo problém promýšlí, ale i kontext. Svět je totiž založen na událostech, a ty jsou propojené s časem, nic na světě není stálé, a tak je nutné, aby na toto bral filosof ohled a promýšlel vždy jevy světa s tímto vědomím.
Zdá se, že do takového vymezení toho, kdo je filosofem, by se vešel jen málokdo. Myslím ale, že je to podobné jako s tím, co je pravdivé. Pravdu také nelze mít (už proto, že to není předmět), nelze ji dosáhnout, ale přesto se k ní v dané situaci můžeme snažit, co nejvíce přiblížit. A tak se stále pohybujeme v mezích pravdivosti, nikoliv lži, a to přesto, že to jaksi nikdy není úplné, dokonalé.
Nastínila jsem tedy, že je možné být filosofem i přesto, že nejde o ideální obraz filosofa. Některé podmínky ale musí být zachovány. Na mysli mám vědomé a cílené začleňování inkongruentních jevů ve světě do uvažování filosofa a jejich následné problematizování se zachováním kritického přístupu a snahou o co možná největší míru pravdivosti, a také nakládání s filosofovým poznáním s ohledem na službu tomu, co přijde v budoucnosti, a nakonec reflektování tohoto poznání. Ten, kdo se o toto pravdivě a poctivě snaží, je tedy filosofem.
[1] PATOČKA, Jan. Duchovní člověk a intelektuál. In: Péče o duši III. Praha: OIKOYMENH 2002, s. 356 – 357.
Žádné komentáře:
Okomentovat