Etika Níkomachova je Aristotelovým rozsáhlejším dílem z oblasti tzv. praktické filosofie. Její záběr se zdá být poměrně široký – Aristoteles v díle pojednává o samotném předmětu etiky, o ctnostech, o hledání středu, o spravedlnosti, o přátelství, rozkoši a dalších tématech. Přesto se dílem jako ústřední téma vine Aristotelova teze o tom, že vše směřuje k dobru a také to, že ctnost je středem mezi dvěma protivami a nejvyšší principy mravnosti jsou založeny v přirozenosti.
Etika je v Aristotelově podání naukou o tom, jak dosáhnout blaženosti a jak tedy správně žít.
Dobro v Aristotelském pojetí chápeme jako telos, poslední cíl činností. Přičemž Aristoteles již v úvodu díla poznamenává, že větší a krásnější je dobro pro větší celek (na mysli má obec) než pro jednotlivce[1]. Dobro pro obec je však předmětem Politiky, proto se tématu věnuje v Etice Níkomachově jen okrajově.
Podobně jako v Metafyzice, kde vysvětluje, proč je právě metafyzika nejvyšší vědou, chápe i blaženost, která je nejvyšším dobrem, jako nejdokonalejší účel, protože je žádána o sobě, nikoliv pro nějaký další[2].
Jako i v mnoha jiných svých dílech naráží tu Platónův žák na učitelův koncept idejí. Rozlišujeme-li dobra o sobě od dober užitečných, která jsou pak tedy ta dobra o sobě, ptá se věcně a dodává: „Neboť i kdybychom o tato usilovali pro něco jiného, přece bychom je pokládali za dobra o sobě. Či to není nic jiného mimo ideu dobra? Potom však bude bezobsažný její druhový pojem. Jsou-li však i tyto druhy mezi dobry o sobě, bude zapotřebí, aby se pojem dobra v nich všech jevil tentýž, jako v sněhu a v olovné běli pojem bělosti. Ale čest, rozumnost a rozkoš mají různé a odlišné pojmy potud, pokud jsou dobra. Tudíž dobro není něco společného podle jedné ideje.[3]“
Aristoteles se v Etice Níkomachově s Platónovou naukou vyrovnává tím, že poukazuje na to, že je nutné hledět k jednotlivostem a uvádí přiléhavý příklad s lékařem, který se stará o zdraví konkrétního člověka a ne o zdraví vůbec[4].
Ukazuje také, že je schopen poměrně jemné diferenciace v rámci jednoho pojmu – dobra. To rozlišuje na tři skupiny – dobra zevnější, tělesná a duševní, přičemž ta duševní chápe jako ta nejvyšší a klade je do duše[5]. Přestože ale duševní dobra chápe jako ta nejvíce dobrá, tak si je vědom toho, že i ta další jsou k životu nutná a říká, že „[…] jest totiž nemožno nebo nesnadno, aby jednal krásně ten, kdo nemá nutných prostředků[6]“.
Podobné platí i pro slasti. Podle Aristotela jsou ty slasti, jež vzcházejí z učení a myšlení, užitečné pro tyto činnosti a podporují je. Naopak problematické je to pro rozumný úsudek s těmi cizími[7]. Největší komplikaci vidí pak v případě slastí v jejich nadbytku[8], což už je blízko tomu klíčovému v jeho uvažování o tom, jakou cestou se vydat, abychom se stali blaženými lidmi.
O blaženém člověku říká, že je to ten, který „[…] bude mít právě to, co hledáme, a po celý život zůstane takový, jaký jest; neboť vždy, anebo především, v jednání a zkoumání bude hleděti k tomu, co jest ctnostné, a osudy, které ho stihnou, ponese co nejkrásněji a vždy a všude přiměřeně jako muž opravdu dobrý a pevný bez hany[9]“.
Co je tedy dle Aristotela ctností? Ta je zdatností duševní[10]. Rozlišuje ctnost na dva typy – na ctnost rozumovou a na mravní. Do první skupiny řadí moudrost, chápání a rozumnost, do druhé pak štědrost a uměřenost[11]. Toto rozdělení je důležité, neboť mu slouží k tomu, aby ukázal, jak ke kterým přistupovat. Ctnost rozumová má totiž vznik a vzrůst většinou z učení, proto je potřeba zkušenosti a času. Ctnost mravní je dána ze zvyku, z čehož je dle Aristotela patrno, že žádná mravní ctnost nám není dána přirozeně[12]. Je tedy z toho zřejmé, že velkou důležitost (podobně jako jeho učitel) přikládal výchově.
Jak tedy se naučit být ctnostný? Podle Aristotela je záležitostí míry, přesněji středu, o kterém říká, že „Středem vzhledem k věci nazývám pak to, co jest od obou konců stejně vzdáleno, a tj. u všeho jedno a totéž, vzhledem k nám však středem jest to, co není ani větší, ani menší; to však není jedno a totéž u lidí.[13]“. Jeho výměr se zdá být vzhledem k předmětu etiky poněkud složitý, v jednoduchosti ale značí to, že ctnost, která je středem, je taková, že je uprostřed mezi dvěma protivami. Příkladem budiž například štědrost coby ctnost, která má jako své protivy marnotratnost a lakomství.
Aristoteles se tedy nepřímo obrací ke starému řeckému spojení gnóthi sauton. Je totiž nutné znát dobře sám sebe (k čemuž nám napomáhá výchova a například i přátelství, o kterém bude řeč později), abychom věděli, k čemu máme od přirozenosti sklony a mohly se dané protivy spíše vyvarovat. „Musíme hledět k tomu, k čemu jsme sami nakloněni; v tom totiž jest každý člověk přirozeně jest puzen k něčemu jinému než druhý. To pak bude možno poznat z pocitů libosti a nelibosti, které v nás vznikají. Tu se musíme sami nutit k opaku; vzdálíme-li se totiž hodně daleko od toho, co jest chybné, přijdeme ke středu, jako činívají lidé, když narovnávají zkřivené dřevo. Při všem se musíme nejvíce stříci libosti a rozkoše; neboť neposuzujeme jich nestranně.[14]“
Takové jednání je možné jen díky záměrné volbě, která je založena žádostí, rozumovou úvahou a je určená účelem[15]. Vůbec Aristoteles soudí, že správné jednání není bez rozumu možné. Podle něj je rozum tím, co z nás dělá lidi a odlišuje nás od rostlin a živočichů[16]. Rozumovou ctnost se pokouší dále diferencovat na umění, vědění, rozumnost, moudrost, rozumění[17]. Nejdokonalejší z nich je moudrost. „Moudrý člověk má nejenom vědět důsledky, které vyplývají z počátků, nýbrž má mít pravdu i v počátcích.[18]“
Jak už bylo zmíněno, k životu jest velmi potřebné mít přátelé. Přátelství je dle Aristotela ctností nebo je se ctností spojeno a zároveň je také největším dobrem ze zevnějších dober[19]. I přátelství Aristoteles rozlišuje, a to na nahodilá a dokonalá. Nahodilé je takové, ve kterém nejde o milovanou osobu jako takovou, ale o to, že přináší nebo umožňuje rozkoš či jiné dobro[20]. Naproti tomu dokonalé je takové, které „[…] jest mezi lidmi dobrými a v ctnosti si podobnými. Tito totiž si stejně přejí dobra proto, že jsou dobří, dobří jsou pak sami v sobě; a ti, kdo přejí dobra svým přátelům pro jejich osobu, bývají pravými přáteli – neboť tak smýšlejí sami ze sebe, nikoli nahodile - ; proto přátelství mezi nimi trvá dlouho, dokud jsou dobří, ctnost pak je stálá; i jest každý z nich dobrý sám v sobě i dobrý k příteli.[21]“. Pro Aristotela je tedy důležité, aby byli přátelé dobří, přívětiví a družní[22] a také, aby měli společného žití[23]. Zároveň však také říká, že není možno být v dokonalém přátelství s mnoha lidmi, neboť jednak nelze milovat mnoho lidí (láska je tu tedy podmínkou přátelství), pak také jest potřeba času a zvyknout si, což je dle něj velmi obtížné[24].
Zajímavé je, že se od tohoto postupně dostane i k tomu, že je důležitá sebeláska, o které říká, že „Vidíme tedy, že špatný člověk ani sám k sobě nemá přátelského smýšlení, protože nemá do sebe nic hodného lásky. Když tedy takový stav jest nemalým neštěstím, jest usilovně odpírat špatnosti a snažit se být ctnostným; tak totiž možno být přítelem sám sobě, i stát se přítelem druhému.[25]“
I společenství přikládá velký význam. Myslí totiž, že by člověk neměl mít dobra jen sám pro sebe a také, že je člověk od přirozenosti tvorem společenským[26]. O tomto píše hlavně v Politice, přesto tématu věnuje pozornost a zaměřuje se na problém peněz a spravedlnosti. Důvodem pro nutnost společenství je mu tady mj. výměna statků a vzájemná nabídka služeb. „Neboť ze dvou lékařů nevzniká společenství, nýbrž z lékaře a rolníka, a vůbec z osob různých a ne rovných; ale tito se musí vyrovnat. Proto jest nutno, aby všechno, při čem jest výměna, bylo nějak vyrovnatelné. K tomu přispěly peníze, i jsou jaksi prostředkem; všechno se jimi totiž měří, tak i nadbytek a nedostatek, kolik asi obuvi jest rovno domu anebo potravě.[27]“
Uvádím i delší úryvek k penězům, neboť se zdá, že již ve své době postihl to klíčové, co se k penězům vztahuje. „Pro budoucí pak výměnu, není-li okamžitě ničeho zapotřebí, jsou nám peníze jakoby zárukou, že výměna bude možná, když potřeba nastane; neboť ten, kdo je platí, musí mít možnost za ně něco dostat. Ovšem i tu jest táž potíž – neboť peníze nejsou vždy stejně platny -; přece však podržují větší stálost. Proto všechno musí mít svou cenu; vždyť tak bude vždy možná výměna, a když tato, bude možné i společenství. Peníze tedy jako míra, ježto učinily věci spolu měřitelnými, je vyrovnávají; neboť kdyby nebylo výměny, nebylo by společenství, ani by nebylo výměny bez rovnosti, ani rovnosti bez vzájemné měřitelnosti. Věci tolik se různící nemohou se ve skutečnosti stát spolu měřitelnými, ale pro potřebu jest to dosti možno. Jest tedy zapotřebí jedné míry, a to podle ustanovení; pročež se to nazývá nomisma, co podle ustanovení platí; peníze zajisté činí všechny věci spolu měřitelnými; všechno se totiž měří penězi.[28]“ Peníze tedy Aristoteles chápe jako určitou zhmotnělou důvěru, jako nutnou podmínku pro fungování společenství a jako způsob, jak zajistit rovnost. Jistě se tu otevírá řada otázek, které postihly až mnohem pozdější myslitelé nebo až zkušenosti s ekonomickou situací z poslední doby (problém nadhodnoty a vykořisťování, problém zadlužování a mnohé další), přesto se tu ale Aristoteles ukazuje coby pronikavý myslitel.
V deváté knize pak říká ještě zajímavou věc, totiž že se nemá odplácet všechno stejně[29]. I to vyvolává řadu otázek a domnělé odpovědi by se nejspíše dovolávaly na Aristotelovu důvěru ve zdravý a rozumový úsudek a na spravedlnost jako tu ze ctností, která „[…] jest cizím dobrem, ježto se vztahuje k druhému; koná totiž to, co prospívá jinému, buď vládci nebo spoluobčanu.[30]“
Spravedlivého chápe jako toho, kdo dbá zákonů a rovnosti[31]. Nespravedlnost rozlišuje na částečnou a celou dle toho, zda se někdo dopustil křivdy jen v něčem anebo ke všemu, co platí o ctnostném člověku[32].
K tomu se váže i Aristotelovo chápání slušnosti, kterou definuje tak, že „[…] jest opravou zákona tam, kde tento pro svou povšechnost nedostačuje.[33]“ Na tom je tedy vidět to, co píše již v úvodu Etiky Níkomachovy, tedy, že si je vědom toho, že je nutné se vztahovat k jednotlivostem, a že je to nutné obzvláště v oblasti tzv. praktické filosofie. Poznání jednotlivin dle něj totiž vede k jednání[34]. Správné jednání by mělo být kromě rozumného ještě i rozvážné. „Rozvážný člověk prostě jest ten, kdo ve shodě s usuzováním směřuje jako k cíli k tomu, co z věcí, které mají být vykonány, jest pro člověka nejlepší.[35]“ Ten, kdo tohoto není schopen je dle Aristotela změkčilým[36].
Vrcholu Aristotelova myšlení, jak se mi zdá, dosahuje v rámci Etiky Níkomachovy v poslední knize, kde říká: „Nemá tedy člověk, jak mravokárci hlásali, jen lidsky smýšlet, i když jest pouze člověkem, ani jako smrtelník omezovat se na věci smrtelné, nýbrž má se snažit, pokud možno, aby se stal nesmrtelným, a činit všechno za tím účelem, aby žil ve shodě s tím, co jest v něm nejvyššího; neboť i když jest to nepatrné vnějším leskem, vnitřním významem a hodnotou daleko nad vše vyniká. Ba zdá se, že toto u každého tvoří jeho pravé já, ježto jest nejvyšší a nejlepší; bylo by to tedy něco zvláštního, kdyby člověk nechtěl žít svým vlastním životem, nýbrž životem někoho jiného. Nyní se bude hodit, co jsme řekli dříve: nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co jest mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž tj. nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.[37]“
Aristotelova víra v rozum a to, že právě on může člověka opravdu povznést, je velmi silná, stejně jako jeho přesvědčení o tom, že vše směřuje k dobru. Ukazuje, že má smysl rozjímání, snaha o spravedlnost i dobré (dokonalé) přátelství a také to, že to nepřinese prospěch jen jednotlivci, ale i celému společenství.
Prameny:
Aristotelés. Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2009.
[1] I, 1, 1095b8-12.
[2] I, 5, 1097a31-1097b1.
[3] I, 4, 1096b13-26.
[4] I, 4, 1097a12-14.
[5] I, 8, 1098b13-16.
[6] I, 9, 1099a32-34.
[7] VII, 13, 1153a21-24.
[8] VII, 8, 1154a15-18.
[9] I, 11, 1100b18-22.
[10] I, 13, 1102a17-18.
[11] I, 11, 1103a3-6.
[12] II, 1, 1103a15-20.
[13] II, 5, 1106a30-33.
[14] II, 9, 1109b2-9.
[15] VI, 2, 1139a31-36.
[16] I, 6, 1097b34-1098a5.
[17] VI, 3, 1139b15-17.
[18] VI, 7, 1141a17-19.
[19] IX, 9, 1169b10-11.
[20] VIII, 3, 1156a17-20.
[21] VIII, 4, 1156b8-14.
[22] VIII, 7, 1158a2-5.
[23] VIII, 6, 1157b19-20.
[24] VIII, 7, 1158a12-17.
[25] IX, 2, 1166b25-29.
[26] IX, 9, 1169b16-19.
[27] V, 8, 1133a17-22.
[28] V, 8, 1133b11-23.
[29] IX, 2, 1164b30-31.
[30] V, 3, 1130a4-6.
[31] V, 1, 1129a33-1129b3.
[32] V, 4, 1111b.
[33] V, 14, 1137b27-28.
[34] VI, 8, 1141b15-17.
[35] VI, 8, 1141b12-14.
[36] VII, 8, 1150b1-3.
[37] X, 7, 1177b32-1178a9.
