Pieru Paolovi Pasolinimu, známému mimo jiné pro své antiklerikánské postoje, se podařilo zpracovat látku evangelia svatého Matouše nenábožensky. To se jeví ale jako pravda jen částečně. Jakoby se jednalo o tento záměr pouze v prvním plánu, výsledkem bylo ale něco zcela jiného.
Filmu dominuje práce se zvukem, kamera a dobré herecké výkony Enriqua Irazoquia, Margherity Carusové, Susanny Pasoliniové a Otella Sestiliho. Evangelium svatého Matouše je jednoduše ukázkou filmu, který velmi umně využívá možností filmové řeči.
Hudba při úvodních titulcích se svým výrazným „in gloria“ naznačuje, co je nám z Písma známo, totiž že půjde o evangelium, tedy zprávu radostnou. Postupně přechází do vážnějšího, ale stále radostného ladění Bachových Matoušových pašijích, které nás provázejí útržkovitě celým filmem. Od Pasoliniho bylo využití tohoto monumentálního díla skutkem vskutku husarským. Těžko by si mohl vybrat hudbu, která by filmu pomáhala v jeho hloubce lépe. Už samotný poslech Bachových Matoušových pašijí dlouhých přes tři hodiny je zážitkem opravdu silným plným smutku, bolesti, ale i nevídané a čisté radosti. Využití tohoto Bachova díla ve filmu působí nenásilně, s filmem je neodlučitelně spjaté. Zato hudba Luise Bacalova přes celou svou krásu působí jako aspekt, který spíše vytrhává. Typické je to ve scéně, kdy se kněží přicházejí podívat na právě narozeného Ježíše. Pasoliniho využití hudby je ve filmu natolik silné, že v některých scénách zastupuje mluvenou řeč.
I v případě kamery a střihu se dá mluvit o tom, že je Pasolini využívá tak, že mluvené řeči není potřeba. Výrazné je také to, že některé scény působí téměř až dokumentárně, a to díky využití ruční kamery (v době italského neorealismu něčím zcela běžným). To těmto scénám výrazně dodává na autentičnosti – jako například ve scéně, kdy Ježíš se zástupem odchází na Golgotu. Divákovi to umožňuje prožívat příběh s tíhou a žalem méně „uměle“.
Dalším neorealistickým prostředkem je využití některých neherců. I toto samozřejmě dodává větší autentičnost. Postava Ježíše pak vnáší do filmu jiný prvek. Ten je patrný z jeho kázání, ale i přímo z jeho slov, když říká, že nepřináší mír, ale meč. Postava Ježíše je Pasolinim vykreslená jako postava revoluční, jako někdo, kdo bourá staré pořádky, kdo skrze meč nastoluje nové. Zato postava Marie se z počátku filmu zdá být spíše jako postava pasivní či se vším smířená. Když mají odjet do Egypta, nasedá na osla, nic neříká, tváří se tak neutrálně, že místo toho, aby její výraz a celkový postoj diváka uklidňoval, tak spíše přináší neklid.
Podobně rafinovaná je scéna s Janem Křtitelem a Salome. Vidíme Jana Křtitele uvězněného mezi tmavými zdmi, slyšíme „renesanční“ hudbu, která k prostředí vězení záměrně neladí. Pak je prostřih na Salome – dívenku mladičkou a líbeznou. Tančí a my se hned dozvídáme pro koho – pro krále Heroda. Když se jí Herodes zeptá, co chce, odpoví svým jemným hlasem, že hlavu Jana Křtitele. Je to chvíle nečekaná právě tím, že bychom něco takového od tak mladé a jemné dívky nečekali. Další scéna je znovu s Janem, vidíme koš, domýšlíme si, že je právě na jeho hlavu.
Scéna před Ježíšovým ukřižováním se dvěma apoštoly, jedním, kterým zapře „třikrát než kohout zakokrhá“, je také velmi dobrá. Prvně se na situaci díváme očima Petra. Petrovy oči, záběr na scénu s Ježíšem, opět Petrovy oči. Pak to samé s uslzenýma očima druhého apoštola. Scéna nabývá jiných významů i přesto, že je podobně vystavěná.
Jidáš, další z apoštolů, který zradí, je zajímavě vyobrazen ve scéně s Marií Magdalskou. Marie maže vzácným olejem Ježíše, Jidáš se na ni osočí, Ježíš ji brání. Jidáš a Marie stojí naproti sobě jako dva protipóly. Tím zastáním se jakoby si Ježíš vybral mezi nimi. A opravdu, Jidáš odchází s provazem a věší své tělo na strom kvůli zradě, které se na Ježíšovi napáchal- To vše v krásné italské krajině, kterou Tonino Delli Colli tak často snímá.
Pro současného diváka, kdy už je způsob řeči ve spirituálním filmu ustaven, pak působí scéna, kdy se Ježíš modlí na poušti, dívá se k nebesům, téměř na hranici kýče. Ovšem, a to je velmi důležité, jiné scény s náboženským „obsahem“ jsou natočeny „světsky“.
Úvodní scéna s již zmíněným „in gloria“ a závěrečná s tímtéž, přičemž v úvodní Marie dítě očekává a v závěrečné je jakýsi otec s dítětem, rámuje film jakožto jednolitý celek.
Pasolini ve filmu více než náboženskou linii sledoval linii sociální spravedlnosti, což je dobře patrné v několikerých scénách, např. v té, kdy kamera snímá zlaté předměty a Ježíš je bohatým tázán, co má udělat, aby se dostal do království nebeského. Ježíš odpovídá, že má prodat majetek.. Pasolini se věrně drží textu Písma svatého, události líčí „hodnověrně“ a zázraky se ve filmu dějí jakoby mimochodem. To by z filmu opravdu činilo film spíše nenáboženský. Jenže právě ta „hodnověrnost“, ta snaha vystihnout pravdu v každém „coulu filmu“ z něj dělá film vlastně silně náboženský a pokorný.
Evangelium svatého Matouše (In vandeo secondo Matteo)
Itálie 1964, čb. 131 min
Režie: Pier Paolo Pasolini
Scénář: Pier Paolo Pasolini. Kamera: Tonino Delli Colli. Hudba: Luis Bacalov, Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Sergej Prokofjev, Anton Webern. Výprava: Luigi Scaccianoce. Kostýmy: Danilo Donati. Střih: Nino Baragli. Zvuk: Mario Del Pezzo.
Hrají: Enrique Irazoqui (Ježíš Nazaretský), Margherita Caruso (mladá Marie), Susanna Pasolini (starší Marie), Marcello Morante (Josef), Mario Socrate (Jan Křtitel), Settimio Di Porto (Petr), Otello Sestili (Jidáš), Rodolfo Wilcock (Kaifáš), Alessandro Clerici (Pilát Pontský), Amerigo Bevilacqua (Herodes I.), Francesco Leonetti (Herodes II.), Rossana Di Rocco (anděl), Paola Tedesco (Salome)…
Žádné komentáře:
Okomentovat