čtvrtek, února 16, 2012

Předzvěst rozplétání


Jedna z úvodních scén na věži umístěné v areálu fabriky v Gorianě ve filmu Výkřik (Il Grido) Michelangela Antonioniho je předzvěstí nejen konce filmu, ale i konce hlavního hrdiny Alda. A právě o cestě k tomuto konci je Výkřik.
Samotný děj tohoto staršího ještě černobílého Antonioniho filmu by se dal popsat velmi stručně. Irma se rozhodne opustit svého partnera Alda, se kterým má malou dceru Rosinu. On s Rosinou opustí domov a na cestě se potkává s několika ženami, u kterých hledá útěchu. Tu ale nenachází a vrací se zpátky do Goriany. Tam nalézá Irmu s jejím novým potomkem, kterémuž není otcem on sám, ale Irmin nový partner. Odchází na věž, Irma se ho snaží dohonit, ale marně – Aldo totiž z věže skočí a spáchá tak sebevraždu.
Výkřik v necelých dvou hodinách zajímavě rozplétá nitky citů, což je nakonec i něčím, co u Antonioniho dobře známe. Je to pojítkem mezi Antonioniho typičtějšími filmy z prostředí buržoazie a právě Výkřikem, jehož hlavní hrdina je dělník a celý film se odehrává v prostředí jemu vlastním.
Jednu z nejpůsobivějších linek filmu tvoří vzpomínky na Irmu, které ve filmu zaznívají v podobě jednoduchého a jemného hudebního motivu. Ten napomáhá atmosféře vzpomínání na milovanou osobu a upozorňuje diváka na to, že je náš hlavní hrdina Aldo duchem nikoliv tam, kde by se to v dané situaci očekávalo, ale u Irmy.
Již metaforicky zmíněné rozplétání nitek citů je patrně Antonioniho nejsilnější stránkou. Psychologie jednotlivých hlavních postav funguje ve filmu velmi dobře. Jejich motivace jsou pro diváka čitelné a srozumitelné. Antonioni herce ve svých filmech dobře vede, často je nechává promlouvat pouze skrze výraz či gesto. Zároveň se mu daří pracovat tak, aby nepůsobily příliš schematicky.
Aldo je, jak se dozvídáme hned z počátku, vášnivé až vznětlivé povahy, přesto ale dovede silně milovat. Když se od Irmy dozvídá, že chce odejít k jinému muži, násilně ji bere za ruce, ale v mžiku se jeho čin promění bezmocností a něhou k milované ženě.
Postava Irmy je komplikovanější. Je to způsobené tím, že jako divák nevíme, co přesně ji vedlo k rozhodnutí Alda opustit, jak a proč se seznámila s mužem, ke kterému ji poutá silný cit. Přesto ji však rozumíme. Způsobem jakým sděluje obtížné, se jeví jako žena rozvážná. Antonioni se spolu s Irmou ptá po klíčovém: může člověk myslet na sebe a dát na své city, i když to způsobí bolest někomu, kdo nás miluje? Irma si uvědomuje, že v situaci, kdy ji její city odvádí od Alda, je jen dobrá vůle k ničemu. Ačkoliv se rozhodne odejít k jinému muži, ví, že tím Aldovi ublíží a prožívá to velmi bolestně. Její výraz je plný vnitřního boje a nejistoty.
Takovým méně nápadným obrazem prolomení situace je scéna, ve kterém k páru přijíždí mlékař a hovoří o povodních a o protržení hráze. Ve filmu je to sice zlomeček, přesto ale docela působivý.
Podobně působivá je i scéna, kdy Aldo zatáhne Irmu do obchodu a nechá si z výlohy vyndat pásek, který se Irmě líbí, snad proto, aby ji k sobě ještě připoutal, aby uviděla, že mu na ní záleží. Je to čin ze zoufalství a je jasné, že neuspěje.
Ze zoufalství plyne i situace, která je pro oba završením jejich vztahu. Aldo veřejně několikrát Irmu uhodí. Irma má výraz plný nepochopení. Jen o chvilku později je ale rozhodnější než-li kdy předtím a celé to tak i Aldovi předestře.
Antonioni popostrkuje děj tím, že šikovně pracuje s dynamikou. Pomalé a poklidnější scény jako je ta mezi stromy, kdy Irma sděluje svůj záměr od Alda odejít, střídají rychlejší a akcí nabitější jako je právě ta odehrávající se na ulici před zraky obyvatelů vesnice; ta, která od sebe Alda a Irmu vzdálí natolik, že se to jeví jako nenávratné.
Aldo se tedy vydává za ženou, o které víme, že ho miluje. Už z jejich setkání vidíme v jejích očích překvapení a naději. Netrvá však dlouho, aby pochopila, že Aldo je oddán jiné ženě. Pozná to ze situací, kdy je duchem nepřítomen. Divák to poznává z již zmíněného nediegetického hudebního motivu. Elvia je opět ženou rozvážnější, je protikladem ke své sestře. Je to důležité, protože právě z toho my diváci Alda poznáváme. Víme díky tomu, že jsou mu bližší ti, kteří poctivě hledají, kdo jsou a nezáleží jim tolik na tom, jak vypadají a co si o nich ostatní myslí.
Hodně se dá také vytušit ze vztahu žen, které Aldo potká, s jeho dcerou Rosinou. Elvia se o ni zajímá a stará se o ni. Ale ani to nestačí. Další žena, se kterou se Aldo sblíží, je příčinou, proč se Rosina sama vrátí do Goriany. Poslední žena, která vážněji v Aldově životě figuruje, se už s Rosinou nesetká, ale nedá se u ní předpokládat, že by o ni měla zájem, ačkoliv se zmiňuje, že měla dítě ráda.
Jediným opravdu slabým místem filmu ve vykreslení psychologie postav je postava Andreiny, která hořekuje nad vztahem mezi sebou a Aldem. Vzhledem k tomu, že je povahou Aldovi velmi vzdálená a zároveň jejich vztah není téměř vůbec vykreslen, nepůsobí tato scéna příliš autenticky. Ovšem práce s dalšími postavami a i detaily jako je vztah Rosiny s otcem Virginie, se kterou se Aldo seznámí na benzínové pumpě, tento nedostatek zcela kompenzují.
Film tak nese motiv cesty. Nejenže náš hlavní hrdina opravdu cestuje, ale pomyslně cestuje i svým vlastním životem, ve kterém potkává další, díky kterým poznává sám sebe, konkrétně pak sílu své lásky a touhy po ženě, která ho odmítla. Tato síla ho přivádí opět do Goriany, kde svůj život završuje.
Zajímavým vedlejším motivem je stávka, která se po jeho návratu tam, odehrává. Propojuje Výkřik s dalšími italskými filmy své doby, především s filmy neorealistickými se sociálním akcentem.
Antonioniho film z roku 1957 je tedy silným odrazem své doby a zároveň předznamenává to, čím se později Antonioni proslaví, tedy svou tzv. tetralogií citů.



Výkřik (Il Grido)
Michelangelo Antonioni
Itálie / USA 1957
111 min., čb.
Hudba: Giovann Fusco. Kamera: Gianni Di Venanzo. Střih: Eraldo Da Roma.
Dabing Virginie: Monica Vitti.
Hrají: Steve Cochran (Aldo), Alida Valli (Irma), Betsy Blair (Elvia), Dorian Gray (Virginie), Lynn Shaw (Andreina), Mirna Girardi (Rosina), ...


1 komentář:

Julinka řekl(a)...

Pavel Švanda k úvaze ponechává, zda šlo opravdu o sebevraždu či nikoli. Pokud ne, pak by příp. interpretace díla byla ještě zajímavější...