Rozfoukaná mandala, rozfoukaná krása

Červené, zelené, žluté drobné kamínky písku poposkakují po dlážděné podlaze velkého sálu. Sál vypadá jako modlitební, ale chybí mu ta prazvláštní mystická atmosféra. Není jednoduché okem zachytit jednotlivé proudy barev, stejně tak jako není jednoduché zachytit proudy myšlenek našeho vědomí i nevědomí. A tak nastávají chvíle, kdy se člověk cítí jakoby by byl součástí toho proudu, nevyzná-li se v tom, co se děje v něm i kolem. Jednou zafičí a vše je rozmetáno po podlaze prolité krví či slzami. Před časem mými vlasy zavlál můj Golfský proud a celá ta krásná a vyrovnaná mandala byla pryč. Zůstaly jen vzpomínky, rozklepané ruce, nejasná mysl. Krása je opravdu pomíjivá. A přece v mém srdci zůstalo malé světélko, které již odmalička opečovávám. V dlani malý tenký plamínek plápolá s nejistotou mě rovnou a tak pomalu poklekám v krvi a slzách, abych stvořila nové dílo. Můj fantazijní svět hledá pomoc. V ten jeden jediný okamžik, kdy se za skly míhá krajina nasáklá deštěm se to dílo zrodí. Jedna myšlenka a já stojím nohama na zemi a přesto plavu v těch beránčích oblacích. Ta původní Amélie usíná, aby mohla přijít nová. Mnohem rozhodnější, sebejistější. A také, aby později zjistila, že mnohem šťastnější. Ví Bůh, jak dlouho tu zůstane? Ví někdo z vás, jak dlouho mohou přetrvat tak krásná díla? Vím to já? Jistě...tuhle mandalu nechám v srdci jako obraz a písek schovám do maličkého sáčku...A s Tebou půjdu až na konec