Tanec na hranách

V potemnělé kapli sedí jen jedna alžbětinka. Kruchta dřevěná, voňavá. Převažují ženské motivy a samozřejmě Kristus. V přední části klávesy. Přepadá mě lítost: varhany zůstanou lidskou rukou nedotčeny, nerozezní se. Sedám si; jsem tam ještě před mší svatou. Lítost se mění ve zvědavost. Kolik nás bude? Jak staré ženy přijdou? Bude tam někdo z vnějšku? Znovu myslím na vnějšek–vnitřek a na to, kde jsem já. Micheli (a nejen tobě), díky. Přichází usměvavý kněz. Během mše se promění v inteligentního muže s nadhledem. Úsměv zůstává. Je to Velikonocemi? Zpíváme. Subtilní hlas se chvěje. Při přijímání zůstávám klečet; nejraději bych nebyla. Vnějšek. Prolomit, neprolomit? Po mši se chci ztratit v chodbách. Kape mi z pláště. Knoflík zůstává na polstrované lavici. Budu se pro něj muset vrátit: za týden, za dva, za rok, na sklonku života. Za vším otazník. Vykřičníky zmizely. Vnějšek, nebo vnitřek? Celou svou bytostí pořád tančím na hranách.