Zobrazují se příspěvky se štítkemKrása je symbolem pravdy? (Andrej Tarkovskij). Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKrása je symbolem pravdy? (Andrej Tarkovskij). Zobrazit všechny příspěvky

pondělí, července 04, 2011

Evangelium svatého Matouše

Pieru Paolovi Pasolinimu, známému mimo jiné pro své antiklerikánské postoje, se podařilo zpracovat látku evangelia svatého Matouše nenábožensky. To se jeví ale jako pravda jen částečně. Jakoby se jednalo o tento záměr pouze v prvním plánu, výsledkem bylo ale něco zcela jiného.
Filmu dominuje práce se zvukem, kamera a dobré herecké výkony Enriqua Irazoquia, Margherity Carusové, Susanny Pasoliniové a Otella Sestiliho. Evangelium svatého Matouše je jednoduše ukázkou filmu, který velmi umně využívá možností filmové řeči.
Hudba při úvodních titulcích se svým výrazným „in gloria“ naznačuje, co je nám z Písma známo, totiž že půjde o evangelium, tedy zprávu radostnou. Postupně přechází do vážnějšího, ale stále radostného ladění Bachových Matoušových pašijích, které nás provázejí útržkovitě celým filmem. Od Pasoliniho bylo využití tohoto monumentálního díla skutkem vskutku husarským. Těžko by si mohl vybrat hudbu, která by filmu pomáhala v jeho hloubce lépe. Už samotný poslech Bachových Matoušových pašijí dlouhých přes tři hodiny je zážitkem opravdu silným plným smutku, bolesti, ale i nevídané a čisté radosti. Využití tohoto Bachova díla ve filmu působí nenásilně, s filmem je neodlučitelně spjaté. Zato hudba Luise Bacalova přes celou svou krásu působí jako aspekt, který spíše vytrhává. Typické je to ve scéně, kdy se kněží přicházejí podívat na právě narozeného Ježíše. Pasoliniho využití hudby je ve filmu natolik silné, že v některých scénách zastupuje mluvenou řeč.
I v případě kamery a střihu se dá mluvit o tom, že je Pasolini využívá tak, že mluvené řeči není potřeba. Výrazné je také to, že některé scény působí téměř až dokumentárně, a to díky využití ruční kamery (v době italského neorealismu něčím zcela běžným). To těmto scénám výrazně dodává na autentičnosti – jako například ve scéně, kdy Ježíš se zástupem odchází na Golgotu. Divákovi to umožňuje prožívat příběh s tíhou a žalem méně „uměle“.
 Dalším neorealistickým prostředkem je využití některých neherců. I toto samozřejmě dodává větší autentičnost. Postava Ježíše pak vnáší do filmu jiný prvek. Ten je patrný z jeho kázání, ale i přímo z jeho slov, když říká, že nepřináší mír, ale meč. Postava Ježíše je Pasolinim vykreslená jako postava revoluční, jako někdo, kdo bourá staré pořádky, kdo skrze meč nastoluje nové. Zato postava Marie se z počátku filmu zdá být spíše jako postava pasivní či se vším smířená. Když mají odjet do Egypta, nasedá na osla, nic neříká, tváří se tak neutrálně, že místo toho, aby její výraz a celkový postoj diváka uklidňoval, tak spíše přináší neklid.
Podobně rafinovaná je scéna s Janem Křtitelem a Salome. Vidíme Jana Křtitele uvězněného mezi tmavými zdmi, slyšíme „renesanční“ hudbu, která k prostředí vězení záměrně neladí. Pak je prostřih na Salome – dívenku mladičkou a líbeznou. Tančí a my se hned dozvídáme pro koho – pro krále Heroda. Když se jí Herodes zeptá, co chce, odpoví svým jemným hlasem, že hlavu Jana Křtitele. Je to chvíle nečekaná právě tím, že bychom něco takového od tak mladé a jemné dívky nečekali. Další scéna je znovu s Janem, vidíme koš, domýšlíme si, že je právě na jeho hlavu.
Scéna před Ježíšovým ukřižováním se dvěma apoštoly, jedním, kterým zapře „třikrát než kohout zakokrhá“, je také velmi dobrá. Prvně se na situaci díváme očima Petra. Petrovy oči, záběr na scénu s Ježíšem, opět Petrovy oči. Pak to samé s uslzenýma očima druhého apoštola. Scéna nabývá jiných významů i přesto, že je podobně vystavěná.
Jidáš, další z apoštolů, který zradí, je zajímavě vyobrazen ve scéně s Marií Magdalskou. Marie maže vzácným olejem Ježíše, Jidáš se na ni osočí, Ježíš ji brání. Jidáš a Marie stojí naproti sobě jako dva protipóly. Tím zastáním se jakoby si Ježíš vybral mezi nimi. A opravdu, Jidáš odchází s provazem a věší své tělo na strom kvůli zradě, které se na Ježíšovi napáchal- To vše v krásné italské krajině, kterou Tonino Delli Colli tak často snímá. 
Pro současného diváka, kdy už je způsob řeči ve spirituálním filmu ustaven, pak působí scéna, kdy se Ježíš modlí na poušti, dívá se k nebesům, téměř na hranici kýče. Ovšem, a to je velmi důležité, jiné scény s náboženským „obsahem“ jsou natočeny „světsky“.
Úvodní scéna s již zmíněným „in gloria“ a závěrečná s tímtéž, přičemž v úvodní Marie dítě očekává a v závěrečné je jakýsi otec s dítětem, rámuje film jakožto jednolitý celek.
Pasolini ve filmu více než náboženskou linii sledoval linii sociální spravedlnosti, což je dobře patrné v několikerých scénách, např. v té, kdy kamera snímá zlaté předměty a Ježíš je bohatým tázán, co má udělat, aby se dostal do království nebeského. Ježíš odpovídá, že má prodat majetek.. Pasolini se věrně drží textu Písma svatého, události líčí „hodnověrně“ a zázraky se ve filmu dějí jakoby mimochodem. To by z filmu opravdu činilo film spíše nenáboženský. Jenže právě ta „hodnověrnost“, ta snaha vystihnout pravdu v každém „coulu filmu“ z něj dělá film vlastně silně náboženský a pokorný.




Evangelium svatého Matouše (In vandeo secondo Matteo)
Itálie 1964, čb. 131 min
Režie: Pier Paolo Pasolini
Scénář: Pier Paolo Pasolini. Kamera: Tonino Delli Colli. Hudba: Luis Bacalov, Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Sergej Prokofjev, Anton Webern. Výprava: Luigi Scaccianoce. Kostýmy: Danilo Donati. Střih: Nino Baragli. Zvuk: Mario Del Pezzo.
Hrají: Enrique Irazoqui (Ježíš Nazaretský), Margherita Caruso (mladá Marie), Susanna Pasolini (starší Marie), Marcello Morante (Josef), Mario Socrate (Jan Křtitel), Settimio Di Porto (Petr), Otello Sestili (Jidáš), Rodolfo Wilcock (Kaifáš), Alessandro Clerici (Pilát Pontský), Amerigo Bevilacqua (Herodes I.), Francesco Leonetti (Herodes II.), Rossana Di Rocco (anděl), Paola Tedesco (Salome)…

pátek, června 24, 2011

Asijské vábení

Moje tipy: Divoká pole, Onibaba, Dobrá žena, Vyvěste červené lampiony, Stvořeni pro lásku; Sbohem, má konkubíno.


Ostrov (Seom)
Jižní Korea 2000, bar. 89 min
Režie: Kim Ki-duk
Scénář: Kim Ki-duk. Kamera: Hwang Suh-shik. Hudba: Jeon Sang-yoon.
Hrají: Suh Jung (Hee-ji) Kim Yoo-seok (Hyun-Shik)…
Ostrov tematizuje sexualitu a oddalování se lidství. Uprostřed jezera žijí oba hlavní hrdinové v maličkých chatkách, kteří spolu naváží vztah založený právě na sexualitě. Němá Hee-jin, která do té doby nabízí své tělo ostatním usedlíkům jezera, zabije prostitutku, která se stala její sokyní a brutalita nabírá čím dál tím větších obrátek. Filmu dominuje posedlost, vulgárnost, brutalita, ale i krása. Pro tu má Kim Ki-duk obzvlášť cit. Společně s kameramanem dokáží vykouzlit nečekaný kontrast. Například, když si v jedné scéně hlavní hrdinka strčí háček na ryby do rozkroku a v další jej Hyun-Shik téměř až něžně vyndává. Zobrazovaná brutalita působí ve snímku absurdně a zbytečně.

Jaro, léto, podzim, zima a jaro (Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom)
Jižní Korea/Německo 2003, bar. 98 min
Režie: Kim Ki-duk
Scénař: Kim Ki-duk. Kamera: Baek Dong-hyeon. Hudba: Bark Ji-woong. Střih: Kim Ki-duk.
Hrají: On Young -Su (starý mnich), Kim Ki-Duk (dospělý mnich), Kim Young-Min (mladý mnich), Seo Jae-Kyung (dospívající mnich), Kim Jong-Ho (mnich jako dítě), Ha Yeo-Jin (dívka)…
Film zobrazující plynutí života. Starý mnich žijící v domě na vodě se stará o malého chlapce. Učí jej, co je dobré (Jaro). Do domu přijde mladá krásná dívka, která má podlomené zdraví, mnich ale tvrdí, že je to starost duše. Z „nemoci“ ji „vyléčí“ chlapec, který dospěl v mladíka. Poznají společně, jaké je naplňování tužeb, před kterými jej mnich varuje. Mladík s dívkou odchází a opouští starce (Léto). Stařec žije v domě sám, mladík odrostlý v dospělého muže se navrací poté, co zabil svou ženu, jež odešla s jiným. Nedokázal překonat své lpění na milovaném. Pro muže si přijíždí policie, ale ještě před tím je potřeba uklidnit duši. Znovu opuštěný stařec umírá na lodi, jež mu zajišťovala kontakt s pevninou (Podzim). Do domu se navrací starší muž, nachází staré spisy, učí se umění, jeho život je prodchnutý modlitbou (Zima). Po ledu přichází do domu zahalená žena, přináší dítě, cestou zpět umírá v ledové vodě. Starý muž se dítěte ujímá a příběh začíná znovu. (A jaro). Film o tichém splynutí s přírodou, což podtrhují půvabné záběry okolní krajiny a jemná hudba, o moudrosti staré nauky a o tom, jak důležité je ovládat svou mysl a tělo, nelpět na ničem včetně vlastního života.    

Čas (Shi gan)
Jižní Korea/Japonsko 2006, bar. 96 min
Režie: Kim Ki-duk
Scénář: Kim Ki-duk. Kamera: Sung Jong-moo. Hudba: Noh Hyung-woo. Střih: Kim Ki-duk
Hrají: Ha Jung-woo (Či-u) Sung Hyun-ah (Sae-hi) Park Ji-Yeon (Se-hi)
Čas je filmem o neschopnosti komunikovat v partnerském vztahu. Sae-hi a Či-u jsou partnery již dva roky a Sae-hi vadí, že se její partner ohlíží po jiných dívkách. Proto se rozhodne udělat závažný krok. Nechá si změnit tvář a znovu se v Či-uově životě objeví po zahojení tváře za půl roku. Či-u mezitím na svou zmizelou partnerku myslí a hledá uspokojení a útěchu u jiných. Když se setká se Se-hi, připomíná mu Sae-hi a není si zprvu vědom toho, že je to tatáž dívka, ovšem s jinou tváří. Nabízí se otázka, jak moc má právě jiná tvář vliv na vztah dvou lidí, zda je v životě možné začít zcela od znova a jaké jiné, méně radikální, cesty se nabízí při řešení nespokojenosti v mezilidských vztazích. Jako mnohem tíživější se totiž jeví spíše jiné skutečnosti než samotná jiná tvář. Neschopnost dobře a otevřeně komunikovat vyvrcholí Či-uovou zbytečnou smrtí poté, co si také nechá změnit tvář. Film s tíživou atmosférou a gradujícím napětím a kamerou neustále sledující oba dva (či snad čtyři?) hlavní hrdiny.

Krvavý trůn (Kumonosu jô)
Japonsko 1957, čb. 109 min
Režie: Akira Kurosawa
Hudba: Masaru Sató
Hrají: Toširó Mifune, Isuzu Jamada, Takaši Šimura, Akira Kubo…
Krvavý trůn je mackbethovským příběhem, kterému ale znalost námětu nic neubírá na napínavosti. Nepřítel Pavučinového hradu zaútočí na pevnosti, ale situaci se podaří zvrátit. Wašizu (Toširó Mifune) a Miki coby velitelé dvou pevností v Pavučinovém lese potkají starce, zlého ducha, který pronese věštbu, podle níž se Wašizu stane nejprve pánem Severního sídla a poté i pánem Pavučinového hradu. Miki se má stát pánem první pevnosti a jeho syn také pánem hradu. Tato věštba se beze zbytku naplní, ovšem Wašizuovi přinese smrt. Příběh není nesen jen věštbou, ale také příslovím, že kdo chce víc, nemá nic. Svědomí postupně dostihne nejen Wašizua, ale i jeho ženu Asadži, která má také „krev na rukou“. Vrcholná řecká filosofie ztotožněná se Sókratem, Platónem a Aristotelem by jistě souhlasila s hlavním motivem Krvavého trůnu, který vypráví o tom, jak zhoubná může lidská touha být.

Opilý anděl (Yoidore Tenši)
Japonsko 1948, čb. 95 min
Režie: Akira Kurosawa
Scénář: Keinosuke. Uegusa a Akira Kurosawa. Kamera: Takeo Ito. Hudba: Fumio Hajasaka.
Hrají: Takaši Šimura (doktor Sanada), Toširó Mifune (Macunaga)…
Lékař Sanada je anděl i opilec zároveň. Sanadu vyhledá gangster s poraněnou rukou, odchází navíc s diagnózou TBC. Sanada se Macunagy snaží ujmout, situace se ale komplikuje Macunagovým „podsvětním“ životem. Do města se také vrací starý šéf gangu, mezi nímž a Macunagou vznikne spor o moc. Macunaga se mu snaží postavit, ovšem marně. Nesnaží se ale postavit jen starému šéfovi, ale i samotné zločinecké struktuře, v níž přestala vládnout dohodnutá pravidla. Boji ovšem podléhá a umírá. Macunaga jako by byl obětí determinace jeho vlastní minulosti, ze které není možno uniknout. 

Idiot (Hakuči)
Japonsko 1951, čb. 166 min
Režie: Akira Kurosawa
Námět: Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Kamera: Toshio Ubukata. Hudba: Fumio Hayasaka.
Hrají: Jošiko Kuga (Ajako), Secuko Hara (Taeko Nasu), Masajuki Mori (Kameda), Toširó Mifune (Denčiki Akama), Takaši Šimura (Ono)…
Věrná adaptace Dostojevského románu Idiot zasazená do japonského prostředí s cílem vyobrazit opravdu dobrého a čistého člověka. Kurosawův „idiot“, Kinji Kameda, je člověk již vzhledem jemným a citlivým. Ačkoliv jím většina okolí pohrdá, získá přízeň dvou krásných žen – Taeko Nasu a Ajako. Příběh se s napětím žene k tragickému konci, jež vyvrcholí zabitím Taeko Nasu Akamou. Hudba významně podtrhuje některé scény (kupř. vyznání Kamedy Taeko na oslavě narozenin) a herecké výkony Mifuneho a Moriho dodávají napětí.

Srpnová rapsodie (Hači-gacu no kyôšikjoku)
Japonsko 1991, bar. 98 min
Režie: Akira Kurosawa
Námět: Kijoko Murata (román Nabe no Naka) Scénář: Akira Kurosawa a Iširo Honda Kamera: Takao Saitó a Masaharu Ueda Hudba: Šiničiro Ikebe
Hrají: Sačiko Murase (Kane), Hisaši Igawa (Tadao), Narumi Kajašima (Mačino), Richard Gere (Clark)…
Zajímavá reflexe nejen událostí v Nagasaki, ale i rozdílů mezi generacemi, kteří ji zažili, jejich dětmi a další generací, pro kterou se výbuch atomové elektrárny stal téměř událostí z učebnice dějepisu. Načrtnutý je i složitý vztah mezi Japonci a Američany. Prostřední generace z příběhu morálně vychází nejhůře, zdá se být vypočítavá, což je obzvlášť nápadné v kontrastu s upřímným zájmem jejich dětí. Jejich babička coby zástupce nejstarší generace, o nichž příběh pojednává, se stává nositelem hodnot.

Rašomon (Rašomon)
Japonsko 1950, čb. 88 min
Režie: Akira Kurosawa
Scénář: Akira Kurosawa. Šinobu Hašimoto. Kamera: Kazuo Mijagama. Hudba: Fumio Hajasaka.
Hrají: Toširó Mifune (Tadžómar), Mačiko Kjo (Masago), Takaši Šimura (potulný chodec)…
Za deštivého dne se setkají tři muži. Jeden z nich, potulný chodec, vypráví příběh, jak jej před soudem vypovědělo několik osob. V příběhu jde o to, že v lese došlo ke zločinu, při kterém byla zneuctěna žena a zabit její muž. Každý z vypovídajících si ale k příběhu něco přidá, něco ubere tak, aby z toho nevyšel špatně. Mnich, který se náhodně potkal s ostatními dvěma muži, postupně ztrácí naději na to, že jsou lidé dobří. To ale zvrátí právě potulný chodec, který nejenže vylíčí příběh pravdivě (snad také proto, že neměl žádný důvod si nic přibarvovat), ale ačkoliv je chudý, ujme se nalezeného dítěte. Jako v mnoha jiných Kurosawových filmech, i zde filmu vévodí dobrý narativ a herecké výkony Mifuneho a Šimury.

The Hidden Fortress (Kakuši-toride no san-akunin)
Japonsko 1958, čb. 139 min, širokoúhlý formát
Režie: Akira Kurosawa
Scénář: Akira Kurosawa, Šinobu Hašimoto, Rjuzo Kikušima, Hideo Oguni. Kamera: Kazuo Jamasaki. Hudba: Masaru Sato.
Hrají: Toširó Mifune, Takaši Šimura, Minoru Čiaki…
Film o dvou sedlácích, kteří při cestě z války potkají generála a svéhlavou princeznu Juki, což se ovšem dozví až později. Na princeznu je vypsaná odměna. Vydají se s ní i s generálem na cestu před nepřátelské území, neboť je žene vidina zlata. Tento Kurosawův příběh nenese na rozdíl od jiných žádné výrazné morální poselství.

V jedné rodině (Onu chan kadjen eso)
KLDR 1976, čb. 85 min
Režie: Kim Čun-sik
Scénář: Kim Če´cho. Kamera: Tjen Kju Van.
Hrají: Tjen Un Mo, Tjen Sien Chva, Tjen Du Jen, Kim Č-cher…
Lékařka Song-ok a její manžel geolog Dong-su prožili náročnou minulost, ale posléze se oba vypracovali. Song-ok si přeje, aby se jejich děti věnovaly studiu, ovšem její muž s tím nesouhlasí. Podpoří syna, který se rozhodne jít pracovat jako dělník místo toho, aby šel studovat. Dong-su se za ním vypraví, neboť se to vzhledem k jeho povolání hodí. Svou ženu chápe jako neoddanou tomu, čemu se kdysi oba zaslíbili. Ta, ale nakonec „prozře“, na stavbu přijede za nimi a omlouvá se. Je hrdá na svého syna i manžela. Jak je tedy vidět, film je zcela vědomě prorežimní agitkou. Scény, kdy vzpomínají na válku, působí sentimentálně, ačkoliv je téma vážné. Vize šťastnější (a naivních) zítřků vyhrává.

Cíl v mlze (Angesoe gwanjo)
KLDR 1983, čb. 72 min
Režie: Kim Ju-sam, Kim Čang-džun
Kamera: Čchö Čong-sik
Hrají: Kwang Mjong-so (Čchol-sok), Song Jon-ok (Jon-hi), Kim Čong-un (velitel)…
Hlavní hrdina Čchol-sok je rozvědčíkem, který má za úkol odhalit agenta Y-13 a spolupracuje s partyzány. V pozadí se odehrává jeho milostný příběh s Jon-hi, kterou dlouhou dobu neviděl. Jihokorejští vojáci se v závěru snímku rozhodnou napadnout civilní obyvatelstvo, nachází se tam i Čchol-sokova milá. Čchol-sok se rozhodne nasadit vlastní život pro jejich záchranu. Zajímavá je postava Čchol-sokovi matky, která jej chápe jako zrádce, a proto se svým vlastním synem odmítá mluvit. Jaká byla skutečnost ji dojde až po jeho smrti, kdy už je na odpuštění, kterého předtím ani nemohla být schopná, pozdě. Film má blízko k filmu noir, některé scény dnes působí klišé (např. sledování hrdiny).

Onibaba (Onibaba)
Japonsko 1965, čb. 103 min
Režie: Kaneto Šindó
Scénář: Kaneto Šindó. Kamera: Kijomi Kuroda. Hudba: Hikaru Hajaši
Hrají: Nobuko Otowa (Kičiho matka), Jicuko Jošimura (Kičiho žena), Kei Sato (Hači), Taiji Tonojama (Uši)…
Dvě bezejmenné ženy, které po odchodu muže a syna zůstaly samy, žijí velmi chudě. Vydělávají si prodejem zbroje a zbraní jimi zabitých mužů kupci Ušimu. Mladší z nich se zalíbí mladíkovi Hačimu, který si ji chce odvést do svého obydlí. To se ale nelíbí její tchýni, neb by se těžko živila sama. A tak se rozhodne využít masky dalšího ze zabitých mužů, aby svou snachu při odchodu za milostným dobrodružstvím s Hačim vystrašila. To se jí ale krutě vymstí. Mladší z žen představuje mládí a vitalitu, obě jsou pak smyslné až živočišné. Napínavý, někdy až temný, příběh s morálním poselství odehrávající se ve středověku.

Libido (Sein ó kigen)
Japonsko 1967, čb. 86 min
Režie: Kaneto Šindó
Scénář: Kaneto Šindó. Kamera: Kijomi Kuroda.
Hrají: Taindži Tonojama, Nobuoko Otowa, Kajo Macuo, Mijoko Akaza…
Starý otec pracující coby úředník se potýká s pocitem přicházejícího stáří. V práci jej mají všichni za podivína, vedle svého syna překypujícím mládím působí téměř až směšně, jeho manželka se o něj úzkostlivě stará. Nic se mu pořádně nedaří a tak východisko nachází ve smrti. Přesto smrt nepůsobí ve snímku tragicky, život jde totiž dál. Stylem je film poplatný estetice 60. let.

Dobrá žena (Liang-ťia fun nü)
Čína 1985, bar. 101 min, 35 mm
Hlavní cena a cena FIPRESCI na 25. MFF v Karlových Varech
Režie: Chuang Ťien-čung
Námět a scénář: Li Kchuang-ting. Kamera: Jün Wen-jao, Hudba: Š´Wan-čchuh.
Hrají: Cchung Šan (Sing-sien), Wang Ťiani (Wej-wej)…
Pomalé plynutí tichého snímku zobrazuje život ženy, jejímž údělem je vzít si nedospělého chlapce. Manželství naruší poměr Sing-sien s jiným dospělým mužem. Film je inspirován lidovou písní, která říká: Osmnáctiletá dívka s tříletým manželem / Odcházejí na lože každého večera / poté co mu ona nohy umyla / O půlnoci chtěl být nakojen / Já nejsem tvá matka / já jsem tvá manželka. Je nasnadě si za Sing-sien představit celé generace čínských žen, což dobře vyjadřuje věta v závěru filmu: U nás v Číně úctu zasluhuje žena. Zároveň však i nejvyšší politování. Sing-sien je zobrazená jako dobrá žena, ačkoliv se její činy ocitly za hranicemi morálky. Morálka, ale i celý společenský chod je předáván a udržován ženami. Velmi působivý a citlivý snímek z „ruky“ muže.

Vyprávění o Čchun-hjang (Čchun-hjang čon)
KLDR 1979, bar. 145 min
Režie: Ju Won-džun, Jun Rjon-gju
Scénář: Pak In-džun, Kim Sung-gu Kamera: Kjong-won Hudba: Song Tong-čchun, Ri Sok
Hrají: Kim Jong-suk (Čchun-hjang), Čchö Sun-kju (Mong-jong)…
Příliš dlouhý a příliš výpravný snímek o Čchun-hjang, která se provdá za významného muže (čemuž by ale jeho rodina nepřála, kdyby o tom věděla), jež odjede na studia a dlouhou dobu se nevrací, až všichni ztratí naději, že se ještě vrátí. Nakonec má ale přeci jen příběh šťastný a sentimentálně-naivní konec. Dobré ale je, že Čchun-hjang je vyobrazená jako poměrně sebevědomá, ale hlavně mravně čistá žena a film tak nabízí prostor pro genderový přístup.

Divoké pole (Cánh ding hoang)
Vietnam 1980, čb. 90 min
Režie: Nguyen Hong Sen
Scénář: Nguyen Hong Sen. Kamera: Duong Tuan Ba. Hudba: Trinh Cong Son.
Hrají: Nguyen Thi Thuy, Lam Toi, Nguyen Hong Thuan, Hong Chi…
Nádherný a napínavý film o válce ve Vietnamu sledující životy obyčejných lidí bojujících v zaplavených oblastech o holý lidský život. Ovšem ve chvílích, kdy jim nehrozí bezprostřední nebezpečí, si užívají rodinné idyly, pečují o svého maličkého potomka a o svůj domek na vodě. Protivníci nejsou vyobrazeni zcela černobíle. V závěru filmu nalezne hlavní hrdinka fotografii rodiny padlého amerického vojáka, čímž se ubírá prostor nenávisti. Zvláštně působí ve snímku Vietnamci hrající americké vojáky.

Květinářka (Kkot Pchanum Čchonjo)
KLDR 1972, bar. 124 min, širokoúhlý formát
Režie: Pak Hak, Čchoe Ik-kju
Scénář: Kim Ir-sen. Kamera: Pak Pen Su, Li Chi Son. Hudba: Son Don.
Hrají: Hong Jong-hui, Pak Hwa-son, Kim Rjong-rin, Rju Hu-nam…
Téměř až neskutečně sentimentální a patetický snímek o dívce Koppun, která prodává květiny, jež nikdo nechce, a její nevidomé sestře. Jejich matka je utlačována hroznými statkáři, Koppun pro matku shání léky, nevidomá sestra je odlákána do lesa, bratr je ve válce. Film doprovází písně plné kýče. Nabízí se srovnání například s některými italskými neorealistickými snímky, které se sociální problematikou dokázaly vypořádat podstatně lépe.

Norské dřevo (Noruwei no mori)
Japonsko 2010, bar. 110 min
Režie: Tran Anh Hung
Námět: Haruki Murakami Scénář: Tran Anh Hung Kamera: Mark Pin Bing Lee Hudba: Jonny Greenwood
Hrají: Rinko Kikuči (Naoko), Ken'ichi Macujama (Toru Watanabe), Kiko Micuhara (Midori)…
Adaptace asi nejznámější Murakamiho stejnojmenné knihy, která získala název podle písně skupiny The Beatles. Tu ve filmu i v knize zpívá v léčebném sanatoriu jedné z hlavních hrdinek kamarádka Reiko. Film rozplétá složité milostné příběhy mezi hlavními hrdiny, vše doprovází nejistota, úzkost a osamělost, z nichž dva hlavní hrdinové Kizuki (před vyprávěním příběhu již mrtvý) a krásná a křehká Naoko hledají cestu ven smrtí. Film balancuje na hranici patosu a vizuální krásy, jeho největší slabinou je však „prázdnota“ a použitá stylová klišé.

Vyvěste červené lampiony (Ta-chung teng-lung kao-kao kua)
Hong Kong/Čína 1991, bar. 125 min
Režie: I-mou Čang
Námět: Su Tung (román Ženy a konkubíny). Scénář: Ni Čen, Kamera: Čao Fej. Hudba: Čao Ťi-pching.
Hrají: Gong Li (Sung-lien), Che Cchaj-fej (třetí paní), Cchao Chuej-feng (druhá paní), Ťin Šu-jüan (první paní)…
Sung-lien se ne zcela dobrovolně stává čtvrtou ženou bohatého muže. V domě má vše přesná pravidla, jež je nutno dodržovat. Vztahy s ostatními ženami domu jsou složité a nejasné. Temná komnata na vršku domu je předzvěstí tragédie. Vše vrcholí zavřením jedné ze žen domu právě do této komnaty na základě nevědomého udání v opilosti Sung-lien, která v ten den slavila osamoceně své narozeniny. Do kraje dorazí zima a Sung-lien přichází o rozum. Vizuálně velmi pěkný, komorní snímek o svazujících konvencích, ve kterém dominuje červená barva.

Hrdina (Ying Xiong)
Hongkong/Čína 2002, bar. 95 min
Režie: Čang I-mou
Scénář: Bin Wang, Yimou Zhang. Kamera: Christopher Doyle. Hudba: Tan Dun
Hrají: Jet Li, Tony Leung Chiu Wai, Maggie Cheung, Ziyi Zhang…
Hlavní hrdina vypráví svou verzi příběhu, kde líčí své vlastní hrdinství, dle kterého dělal vše proto, aby bránil svého pána. Panovník líčí zase tu verzi, kterou považuje za pravdivější, odlišnou od té předchozí. Celý film stojí na scénách téměř beze smyslu, resp. bojové scény jsou spíše samoúčelné a okázalé. Spíše videoklip nebo reklama než-li film.

Stvořeni pro lásku (Fa yeung nin wa)
Hong Kong, Francie, Thajsko 2000, bar. 98 min
Režie: Kar-wai Wong
Scénář: Kar-wai Wong. Kamera: Christopher Doyle, Pung-Leung Kwan, Ping Bin Lee. Hudba: Michael Galasso.
Hrají: Maggie Cheung, Tony Leung Chiu Wai, Ping Lam Siu, Rebecca Pan…
Půvabný snímek o lásce mezi mužem a ženou, kteří jsou podváděni svými partnery. Ovšem, nezvyklé je to, že v tomto citlivém a křehkém snímku mezi hlavními hrdiny k ničemu, co by zcela evidentně odkazovalo na nevěru, nedojde. Kamera sleduje jejich kroky, krásná hudba je doprovází. Snímek má téměř až meditativní atmosféru, pomalu plyne, vše se odehrává beze slov a v náznacích.

Sbohem, má konkubíno (Ba wang bie ji)
Čína, Hong Kong 1993, bar. 164 min
Režie: Kaige Chen
Námět a scénář: Pik Wah Li. Kamera: Changwei Gu. Hudba: Jiping Zhao.
Hrají: Leslie Cheung, Fengyi Zhang, Li Gong, Qi Lu, Da Ying…
Složitý příběh se odehrává na pozadí pekingské opery a událostí 20. století. Najdeme v něm mnoho témat, která jsou postavěna do vzájemné opozice: muž vs.žena, homosexuální vztah vs. heterosexuální vztah, tradice vs. modernita, oddanost vs. nezávislost…Kromě složité narativní struktury filmu dominují masky, skvělé výkony obou hlavních představitelů a otázka po vztahu identity a rozpadajícím se starém systému hodnot. Film získal název podle opery, která je sevřena jasnými pravidly a okázalými kostýmy.

Hard boiled (Hard boiled)
Hong Kong 1992, bar. 128 min
Režie: John Woo
Scénář: Barry Wong Kamera: Wing-Hung Wong Vizuální efekty: Juen-Tai Ting
Hrají: Chow Yun-Fat (Tequilla), Tony Leung Chiu Wai (Alan)…
Akční film (připomínající počítačovou hru), ve kterém jsou na jedné straně barikády policisté a na druhé gansteři, kteří obchodují se zbraněmi. Při úvodní přestřelce přijde hlavní hrdina zvaný Tequilla o nejlepšího kamaráda, o to chuti má padouchy dopadnout. Padouši jsou ve snímku snadno identifikovatelní – nosí moderní oblečení, výrazem se zdají být „nad věcí“, zároveň jsou to ale drsní muži. Tequilla je sice policistou, ale chtěl se stát hudebníkem. A opravdu tak spíše působí. Je nadán téměř až nadpřirozenou schopností empatie, což dokládá obzvlášť scéna v knihovně, kde bleskurychle vypátrá, kde je uložena vražedná zbraň. Strýček Hui, jeden z významných „obchodníků“, zastupuje ty gangstery, kteří ctí pravidla. Jeho „kluci“ jsou mu plně oddáni. Naproti tomu stojí šéf druhé skupiny, která se tu Huiho snaží zničit. Ten je mužem bez skrupulí, nebrání se povraždit nevinné lidi. Vše se ale v závěru zvrátí v dobré, ačkoliv i dobrý konec má své oběti – tajný agent Alan hrdě padl za dobrou věc.

Velké riziko (Šu dan long wei)
Hong Kong 2000, bar. 102 min
Režie: Jing Wong
Hrají: Jacky Cheung, Jet Li, Kelvin Wong…
Akční film o plukovníkovi Kitovi, kterému gangsteři „Doktora“ zajali ženu a děti. Bohužel se mu je nepodaří zachránit. O nějakou dobu později se s „Doktorem“ setkává Kit podruhé…Film plný přestřelek a bojových scén, ale hlavně více hloupý a dlouhý než bych čekala, vyznívá jako parodie na daný žánr.


čtvrtek, května 13, 2010

Jancio Wodnik

Pořád se dotýká duše, široce. A není to jen těmi vzpomínkami na podivné a teskné léto 08, na vzdálenost Asie, na prázdno, které nešlo zaplnit. Filmová poesie a krásná hudba. Opuštěná Weronika, muž s nadpřirozenými schopnostmi, nemožnost vrátit čas zpět, co s chybami, které člověk napáchal? A úžasný Franciszek Pieczka.

Originální název: Jancio Wodnik
Český název: Janek Vodnář
Režie: Jan Jakub Kolski
Země: Polsko
Rok: 1993
Bar.

sobota, února 13, 2010

Suchá jehla

Báseň schizofrenního pacienta, o kterém píše Eva Syřišťová v knize Imaginární svět (1974), a ke které se v poslední době často vracím...

Suchá jehla

Sinavá pláň. Mrazivé jemné chvění. Bez konce bílý tón.
Obrysy krajiny sotva naznačeny. Nic než chvění.
Mlha jak voskové mrtvé snění promoklým prostorem plyne
chorobně bledá v žlutém potácení.
Hasnoucí mlha popelavá. Mléčná pláň mlhy nekonečná
na konec prostoru sahá a v prázdnotu zeje
jak gracilní ruka lidské beznaděje.
Deštivá krajina duše.
Mrazivé drobné chvění, rovina prázdná holá,
obrysy sotva naznačeny.
Uprostřed úzkost bezútěšná ční jak opuštěný strom,
jenž chladem samoty se chví.
Mlhy jsou steskem obtěžkané.
Nelze již věřit, že slunce z mlhy vstane.
Světlého bodu není.
Mrazivé drobné chvění, šedé potácení.
Rovina kolem popelavá jak mdlobou vyrežnalá tvář.
Pláň mlhy mléčná mlhou zardoušená neprodyšně lidské
beznaděje.
Má úzkost do prázdnoty zeje jako opuštěný strom.

úterý, května 26, 2009

Ecce homo verus aneb poznámky nejen o české kinematografii v 60. letech a v současnosti

Po natočení Formanova filmu Hoří, má panenko roku 1967 jistě mnoha lidem, kteří měli to štěstí film zhlédnout, tuhnul úsměv na rtech, stejně tak jako by se našli jistě tací, kteří se smát do konce filmu nepřestali. Domnívám se, že právě na tomto příkladu by se dalo najít mnoho paralel k české společnosti, stejně jako se domnívám, že člověka nebojícího se sebereflexe (nebo „národoreflexe“) musí mrazit v zádech při shlédnutí tohoto a dalších filmů jako jsou například Formanův Černý Petr, Herzovy Sběrné surovosti či Schormův Farářův konec. Obdobné by to bylo i v literatuře ve stejném období ať už bychom nahlédli do Kunderova Žertu či do některých z děl Bohumila Hrabala.
Miloš Forman prohlásil: ,,Tradicí české kultury je vždy humor s vážným základem, jako Dobrý voják Švejk. Kafka je humoristický spisovatel, ale zatrpklý humorista. Je to v českém lidu. Víte, smát se vlastní tragedii byla v tomto století jediná možnost, jak mohl tak malý národ na tak nebezpečném místě v Evropě přežít. Takže humor byl vždy zdrojem určité sebeobrany. Když už se nemůžete smát, nezbývá než spáchat sebevraždu.“ Po více jak čtyřiceti letech od natočení již zmíněného filmu se mi zdá, že mi nezbývá než se ptát, zda – li je opravdu čemu se smát. Mnohem více cítím pachuť hořkosti a trapnosti a zároveň jistou úlevu, že vyšel někdo s pravdou ven na světlo. Uplynulo již ale spoustu let a já myslím, že by současná česká společnost znovu potřebovala svého Formana, Chytilovou či Passera. Ačkoliv je pravdou, že se nacházíme v době, ve které není nějakého jasného vnějšího utlačovatele a možná i proto nás nic tolik netlačí k dávání si ruky na srdce. K absentující pravdě v současné kinematografii jistě i přispívá „oblíbená“ postmoderna, která se snaží o relativizaci naprosto celého penza hodnot, které do této doby nabyla evropská společnost, tedy i relativizaci
pravdy. Jak trefně poznamenává Erazim Kohák ve svých Pražských přednáškách: ,,Náš moderní věk skutečně byl věkem „pravd“. Pravda vědecká, „PRAVDA“ moskevská, pravda nacismu, pravda náboženského dogmatismu.“ [Kohák, 1999: 25]. Stejně jako on si ale myslím, že existuje ještě obecná pravda, neposkvrněná dogmaty, lidskou hloupostí a domýšlivostí a velmi blízké přiblížení k ní nebo alespoň snahu o to vidím právě v „československém filmovém zázraku“. Vždyť kde jinde než hasičském plese z úst pořádajících můžeme slyšet tolik poznámek směřujících k upozornění, že od pravdy jsme se tolik vzdálili? ,,Měli si nakrást!“ nebo „Kdo si nenakrad, to musí chápat tak, jako že nic nevyhrál.“ Tyto věty by měly v každém Čechovi rezonovat svou nelítostnou pravdou, soudem o „čecháčkovství“, o společnosti, ve které se mantinely pravdy opět rozpouští a které uniká, že nám zvoní na poplach. Je zajímavé, jaké cesty si čeští filmaři v oněch letech uměli najít – někdo šel cestou humoru, někdo všedního dne, někdy byla kritika přímo zjevná. Společné všem ale je, že překládají svůj pohled na věc, které má mnoho společného a to společné nevyznívá pateticky nebo moralisticky a to je samozřejmě dobře, neboť to je jedinou možnou cestou, jak výpovědí zaklepat přímo na duši či srdce diváka. U diváka to ale předpokládá nezaslepenost nebo alespoň otevřenost k předkládanému. Bez této vzájemné interakce by jistě nemohlo vzejít hnutí, které ve skutečnosti příliš žádným hnutím nebylo, a které s odstupem můžeme s jistotou nazývat novou vlnou pro tehdejší novost, neotřelost, kritičnost a pravdivost.
Cestou humoru se jistě vydal již výše zmíněný a citovaný Miloš Forman, původně vystudovaný scénárista, později režisér, jehož jméno se skloňuje i na západ od nás. Cestou všedního dne, „malého filmu“, se zas vydal Ivan Passer. Obzvláště patrné je to v jeho Intimním osvětlení či Fádním odpoledni. Zobrazením rozdílného způsobu života dvou přátel, ve filmu Intimní osvětlení hlavních hrdinů, Passer poukazuje na duchovní i duševní stav jedince v dané době. Otázkou pro současnost zůstává, zda – li se to změnilo dnes k lepšímu, anebo jsme jen dostatkem všeho (materiálních statků, příležitostí, svobody) utlumili volající hlasy po hlubším prožívání a žití a namlouváme si, jak žijeme plný život, místo toho, abychom sebrali odvahu a byli k sobě upřímní alespoň tolik, kolik režiséři nové vlny.
Cestou plné, ničím nezastřené kritiky, se vydal Evald Schorm s filmem Každý den odvahu. Přítelkyně Věra (Jana Brejchová) nastavuje hlavnímu hrdinovi Jardovi (Jan Kačer) poměrně nesmlouvavě zrcadlo, ve kterém se často odráží stále ještě trochu naivní a snaživá politicky angažovaná tvář, přesto ale hledající východisko z morální krize. Když Jarda svůj zmatek a smutek upíjí alkoholem, můžeme se ptát, jaké jiné možnosti měl a jaké máme my dnes. Protikladem je mu redaktor, kteréhož hraje Schormův zřejmě velmi oblíbený Vlastimil Brodský. Zdá se, že redaktor morální problémy své doby vůbec řešit nepotřebuje a je v jistém smyslu nadčasovou postavou, která se později znovu objeví v podobě těch, kteří komunistickými nadšenci zůstali i po příjezdu Rudé armády nebo ještě hůře – kteří se jimi teprve stali. Redaktor má téměř v celém filmu lehký úsměv na rtech, nejspíš z toho, jak se mu daří na režimu a době profitovat. To je něco, co je svým způsobem spojuje, přesto každý to dělá z jiného důvodu. Na tomto příkladu je patrné, jak důležité je oba přístupy rozlišovat a nenechat se zmást jejich pouze zdánlivou podobou.
A možná by se jako další cestu vydávající se po stopách pravdy, mohla být i snaha Němcova v případě filmu Démanty noci či Františka Vláčila a Adelheid jako zástupce tzv. první vlny. Oba si vybrali téma z nepříliš dávné historie. Příběh Adelheid líčící dvě postavy, mezi kteréž je postavena bariéra poválečné doby, ale i bariéra jazyková, ukazuje, jak nesnadné a nepříjemné může být odloupnutí slupky a snaha dostat se k jádru. Válkou unavený a osamělý Viktor Chotovický (Petr Čepek) přichází do kraje, ve kterém žijí ještě neodsunutí Němci, do kraje, jež leží pod přikrývkou min, do kraje, jež pamatuje, co by být zapomenuto nemělo. Na zámečku, ve kterém se usadí, je všudypřítomná minulost prodchnutá životem původního majitele – největšího nacisty v kraji – Heidemanna. Po něm tu zůstává už jen jeho dcera Adelheid (Ema Černá), k níž se Viktor i přes válečné zkušenosti s Němci upne a přestává jí vnímat jako dceru nacisty, Němku, ale začíná jí vnímat jako ženu, žijící bytost se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Vývoj jejich vztahu je samozřejmě velmi komplikovaný, Vláčilovi se daří ve filmu udržet oba hlavní motivy příběhu na jedněch vahách – tu převažuje to, podruhé zase ono, pomyslná a nikdy nenaplněná rovnováha se definitivně bortí až na konci filmu, kdy Adelheid volí místo života smrt jakoby jiné možnosti nebylo. Ta rovnováha je ale při válečných zkušenostech Čechů problematická. Předvádí i jiné úhly pohledu než: ,,Vždyť je to Němka, dcera nejhoršího nacisty v kraji“. A je jisté, že nejednomu pamětníkovi války či jinému Čechovi vyrůstajícím až v poválečné době, se svírá ruka v pěst nebo přicházejí myšlenky, které by ne každému člověku dovolily vyjít na povrch. Němcovy Démanty noci z roku 1964 zobrazují válku v narativní rovině poměrně konvenčněji. Ve filmu máme možnost se téměř války dotknout (hodně k tomu přispívá Kučerova kamera). Vidíme všechny její zrůdnosti – hlad, zimu, bolest i strach. Přesto mi ale stále nejdůrazněji na mysli z filmu zůstává scéna, kdy jsou oba hlavní hrdinové loveni jako štvavá zvěř, na níž se vydá několik starých sudetských mužů. To, na co nebyl v minulosti důvod se dívat s odporem (lov zvěře) se v případě lidí stává nechutnou a zvrácenou ironií. To je pro mě Němcova pravda o válce.
Pokud bychom se měli vrátit do současnosti, pak vyvstává otázka, proč se nesnažíme pravdivé hledat, proč kloužeme po povrchu a proč nás důležité nezajímá či o něm (raději) nechceme slyšet, v případě kinematografie – proč netočíme „pravdivé“ filmy.
Plně v tomto souhlasím s Milošem Formanem, který prohlásil: ,,Mluvíme o tendenci film-pravda jako o metodě, zatímco snad jde o to, aby slovo ,pravda´ znamenalo, že se má ve filmu vyvracet lež. […] Předcházel tomu asi takový vývoj: před mnoha lety se říkalo ,to je jako ve filmu´ (jako že je to neuvěřitelné), pak přišlo ,ten to ale nafilmoval´ (jako že někdo někoho oblafnul) a teď přichází třetí fáze, kdy se chce, aby divák věřil tomu, co z plátna říká. […] Pravda jako taková nestačí. Musí to být pravda překvapující.“ [Janoušek, 1965: 86]
A protože mám dojem, že soudobá společnost hůře jevy rozlišuje, dodávám, že je důležité, aby to byla pravda opravdová, ne taková, jakou chceme ani taková, jaká by měla být – jednoduše pravda, protože předešlé variace na pravdu opravdovou pravdou nejsou, jsou buď jen jejími stíny anebo přímo lží. Když už víme, co bychom měli hledat, k čemu bychom měli směřovat, bylo by dobré si říci i něco o tom jak. Pro radu můžeme k Janu Němcovi, který v rozhovoru s Jiřím Cieslarem říká: ,,[…] byla to osobní vzpoura, člověk se odlišil od stáda, které četlo Rudé právo a chodilo na partajní schůze. Vytvářel si jakousi sektu, svůj svět i víru.“ [Cieslar, 2003: 259].
Možná se tím člověk postaví do opozice vůči většinové společnosti, ale jak se zmiňují v mnoha rozhovorech a textech autoři nové vlny, je důležité si být vědom vlastních činů a být za ně zodpovědný. To dělá člověka zralým. A to je prostředkem ke smysluplnějšímu životu. Z toho mohou čerpat nejen současní filmaři, ale i všichni lidé vážící si života a chtějící být součástí ,Gemeinschaft´.


Použitá literatura:

CIESLAR, Jiří (2003): Kočky na Atalantě. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze.

HAMES, Peter (1985): The Czechoslovak New Wave. California: University of California Press. [2. vyd. London: Wallflower Press, 2005; česky: KMa, 2008]

JANOUŠEK, Jiří (ed.) (1965). Tři a půl. Praha: Orbis.

KOHÁK, Erazim (1999): Pražské přednášky : Život v pravdě a (post)moderní skepse. 3. Pozměněné vyd. Rychnov nad Kněžnou : JEŽEK.

Filmografie:

Hoří, má panenko (Miloš Forman, ČSR, 1967)

Intimní osvětlení (Ivan Passer, ČSR, 1965)

Adelheid (František Vláčil, ČSR, 1969)

Démanty noci (Jan Němec, ČSR, 1964)

Každý den odvahu (Evald Schorm, ČSR, 1964)

středa, dubna 09, 2008

Alexej to říká mnohem lépe


...„V našem století se všechno lidstvo rozpadlo v jednotlivce. Každý se osamocuje ve svém doupěti, každý se od druhého vzdaluje, schovává se a schovává, co má – a končí tím, že se sám odpuzuje od lidí a lidi odpuzuje od sebe. Osaměle hromadí majetek a myslí si: jak jsem teď silný, jak jsem zabezpečen! Ve svém šílenství neví, že čím víc hromadí – tím hloub upadá do sebevražedné bezmocnosti. Ale zajisté i tato hrozná osamocenost bude mít konec a všichni naráz uvidí, jak nepřirozeně byli od sebe odděleni. Takový bude soud času a lidé užasnou, že tak dlouho vězeli v temnu a neviděli světlo.“ (Alexej Fjodorovič Karamazov)
foto z http://provazek.cz/no_flash.htm

pátek, března 10, 2006

Kladivo na čarodějnice


Kladivo na čarodějnice je dost možná spolu s Markétou Lazarovou a Spalovačem mrtvol nejlepší český film. Otakar Vávra ho natočil roku 1969. Děj se odehrává v letech 1678-1695, v období invizičních procesů, při kterých bylo zabito kolem 105 obětí. Film je jakousi paralelou na problémy moderního člověka. Atmosféra filmu houstne s narůstajícím počtem obětí a vrcholí s upálením faráře Lautnera. Tím končí jakákoliv naděje na ukončení demagogie a krutosti, kterou "vedl" pán z Edelstadtu, inkvizitor Boblig. Film doprovází výborná hudba a kamera, která pomáhá svými detailními záběry gradovat děj. Výborné!
(foto z www.ceskatelevize.cz)

čtvrtek, března 09, 2006

Lesní jahody

Letošních jarních prázdnin si užívám jako nikdy jindy. Takový nával kulturních zážitků, to tu dlouho nebylo a tenhle stál opravdu za to:
Smultronstället- výborný Bergmanův film z roku 1957. Snímek je natočen s obrovským citem vystihnout stáří a otázku smrti natolik jemně, že až na počáteční depresivní scénu, může divák v klidu usednout do křesla a může se nechat unášet velmi klidnou a hezkou hudbou a výborným hereckým výkonem Victora Sjöströma. Lesní jahody nejspíš nepatří mezi typické Bermanovské filmy, ale rozhodně patří mezi to nej..ve světové kinematografii.