Co mě zasáhlo, u čeho očekávám trvání, v čem vidím hodnotu... Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1991. 97s.
Střípky z Puklého času (ozvlášť ten poslední je mi cenný..)
,,Ano ve smíchu se může stát člověk pánem nad situací. Karnevalisací mnohdy posunujeme svět, bolest a zlo z reality do imaginace. Ve hříčce smíchu, v karikatuře, komedii, je zbavujeme váhy.“ [s.16]
,,Když má někdo nekonečně mnoho tváří, pak vlastně žádnou nemá.“ [s.18]
Schizofrenik reaguje na neodvratně přicházející ohrožení buď tím, že se světu neprolnavě uzavře, nebo se mu úplně vydá, stává se obětí, která se vzdává nároků na samostatnou existenci. Je spotřebován, pohlcen druhými. Pulsování mezi „transparencí nemocného“ a jeho autistickým uzavřením, izolací od vnějšího světa jsou jen dvě stránky téže základní osobnostní proměny. V obou případech nemocný přestává jako autonomní jedinec existovat… [s. 19]
Existovat znamená mít lidskou vazbu, jinak je všechno tak umělé… [s. 20]
Existovat, to znamená někomu věřit. [s. 20]
Ke schizofrenní psychice jako by patřila, obrazně řečeno, nemožnost stát se „dospělým, hotovým člověkem“-„všechno zůstává tak otevřené“. Za každou hranicí, za jednotlivými pevnými body, které si vytvářejí normální lidé ve svém životě, se před schizofrenikem otvírá prostor dosud neztvarovaných a neobjevených možností a rozvrhů, prázdné místo pro život a pro svět. Stupňující se tense v prožívání nemocných, zejména v době počínající psychosy, je dána tímto ustavičným přesahem nikdy neuchopené hranice. [s. 20-21]
Čas, který žijeme, tvoříme, členíme svým zráním a nadějí na sebeuskutečnění v budoucnosti, ten čas nabitý zrodem a zánikem nám blízkých lidí, činů spějících k cíli a stárnoucích věcí, se najednou vyprázdnil. Nebo možná přebujel, zkondensoval se, stal se z něho destilát času, v němž se události tisícileté vybíjení náhle v okamžiku, nebo se zhroutil, nekonečně smrštil, což je v podstatě totéž. [s. 22]
Autistický jedinec „nevolí“ žádnou alternativu, sází na vše nebo nic. [s. 23]
Je to člověk, který zapomněl, že jeho podstatou je tvořit sebe i druhé. [s. 35]
[…]Gabriela jasně poznala, že život nelze postavit na nicotě, jakkoli strhující, nebo v kulise umělých rájů bez člověka, ale na spřežení lidských rukou a srdcí. [s. 45]
Camus má pravdu, když říká, že pravé neponižující milosrdenství je citem jen těch nejstatečnějších lidí. [s. 48]
,,Ztratil jsem možnost smysluplné řeči se vším lidským. Tehdy se chod mých dnů zlomil. Pochopil jsem svou podstatnou vázanost na druhého člověka. Pokud člověk nemá, nebo ztratí své spojenectví s druhým, nemá žádné místo ve světě, jeho kroky ztratí směr. Byl jsem stržen lavinou nepředstavitelné úzkosti. Nemohl jsem se ničeho zachytit. Pocítil jsem bezprostřední blízkost vlastního zániku. Nebylo kam jít, protože nic už k ničemu nebylo. Přestal jsem být. Byla jen závrať a současně nehybnost, ztrnutí. Byl jsem pohlcen vším a zároveň od všeho oddělen.“ [s. 54]
V tom nerovném a takřka nelidském boji slabého člověka proti zlu a utrpení, je jeho velikost. [s. 62]
Setkání je dar, nebo snad spíše milost života. Naplňuje člověka úžasem i úzkostí, poněvadž teprve jím začíná život, ohrožený smrtí. Setkáním začíná člověk existovat. Být osloven druhým, mít možnost ho oslovit a být slyšen, dávat a být přijímán…Ale zároveň si tento dar vyžaduje odvahu k činu. Není to naštěstí nic nového. Setkání není jen dar, je to výzva k tvoření, je to počátek cesty. Člověk se prostě otevře hvězdám a zapomene na svou biologickou konečnost. A už ho nic nezastaví, protože je celý ve svém činu, ve svém dialogu s druhým, ve svém tvoření i hoření, ve svém nesmírném odevzdání. [s. 68]
