Na co jsem už (skoro) zapomněla

Foto: Kristýna Dvořáková - Malda

Tam, kde začíná obzor

Bylo by odpoledne, kdy se mohu ještě těšit na západ. Svěží vítr by foukal, stála bych na kopci pevná v přesvědčení, že naděje má z buků křídla a andělé čekají v dřevě lipovém. To vše bych cítila v babím létě prodchnutém představami končícími tam, kde začíná jeho obzor. Byla bych tak trochu ještě dívkou a tak trochu ženou. S krokem k němu, ale i zpátky. Obávala bych se o jeho svobodu a štěstí a chtěla zapomenout na to své. Chtěla bych umlčet své touhy. Ale přesto bych asi byla celá dychtivá, toužící, s rukama rozpřaženýma do krajiny s úžasem nad vší tou krásou. Lehla bych do trávy. A psala bych dopis a trochu se toulala po kopcích. Byl by o radosti i o smutku. Ležela bych na té cestě do zářivě bukového lesa, zasypána šípky, myslela bych na Neratov, místo, kde bych se chtěla vdát, kde by hrála cimbálovka, pilo by se dobré víno, lavice v kostele s okny do nebes by byly pokryty lehoučkým hnědovím. Ve svých zámcích bych pomalu čekala na konec a možná trochu toužila po tom otevřít oči a mít je přikryté dlaněmi a bylo by mi jedno, jak naivní či kýčovitá představa to je. Nežasnout sama. Ale ani s nikým jiným. Nezavrhla bych svět, to ne, propána. Ale byli bychom dva se srdcem otevřeným světu. Byla v tom síla větší než ji má celá má duše, tělo a srdce dohromady. A nepotřebovala bych už nic, jen trochu slunka, listy bukové a dlaň v té své. To by byl konec. A ať klidně přijde. Jsem klidná a užaslá.

Zase před jedním koncem

Příběh jménem Safír 2010 je u téměř u svého konce. Na zhodnocení je ale ještě čas. Vracím se ke vzpomínkám, zpátky o čtyři roky. Do nejkrásnějšího léta. Léta plného slunce, louky plné květin. Ideální představa. Vzpomínky stále barevné. Možná je i čas zvednout skloněnou hlavu a vrátit se na to konkrétní místo. Co se stalo s naším stromem? Je to zvláštní, jak tenhle příběh, ačkoliv skončil už před dlouhou dobou, má vlastně pořád svým způsobem kontinuitu. Asi je to právě to, co mi občas našeptává ať nepřestávám. Ať náš malý kámen nenechám o samotě. Najednou je z konkrétních dnů jakýsi přesah. Společenství? Ačkoliv si to nerada připouštím, je to asi i jako rodina, něco k čemu se vracím moc ráda. Kvůli čemu se také vztekám. Díky čemu jsem se hodně naučila. Třeba jak hrát hru na Amelii, proč je třeba umět naslouchat nebo mít důvěru v lidi. Díky čemu jsou v mém osobním příběhu tak krásné chvíle. Několik let a pořád vyvstává tolik věcí. Plnost života. I tenhle konkrétní pocit. Že žiju, existuju, jsem. Díky za to. Díky.

pár střípků fotkou...http://bajda.rajce.idnes.cz/RLK_Safir_8.-18.8.2006_1.cast/#album

Váhajíc a přejíc si (z jedné dubnové noci)

Pod každým slovem
Jiří Orten

Pod každým slovem, které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň kde bloudí se a ztrácí
na malou síň z níž se nic nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

Puklý čas

Co mě zasáhlo, u čeho očekávám trvání, v čem vidím hodnotu... Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1991. 97s.

Střípky z Puklého času (ozvlášť ten poslední je mi cenný..)

,,Ano ve smíchu se může stát člověk pánem nad situací. Karnevalisací mnohdy posunujeme svět, bolest a zlo z reality do imaginace. Ve hříčce smíchu, v karikatuře, komedii, je zbavujeme váhy.“ [s.16]

,,Když má někdo nekonečně mnoho tváří, pak vlastně žádnou nemá.“ [s.18]

Schizofrenik reaguje na neodvratně přicházející ohrožení buď tím, že se světu neprolnavě uzavře, nebo se mu úplně vydá, stává se obětí, která se vzdává nároků na samostatnou existenci. Je spotřebován, pohlcen druhými. Pulsování mezi „transparencí nemocného“ a jeho autistickým uzavřením, izolací od vnějšího světa jsou jen dvě stránky téže základní osobnostní proměny. V obou případech nemocný přestává jako autonomní jedinec existovat… [s. 19]

Existovat znamená mít lidskou vazbu, jinak je všechno tak umělé… [s. 20]

Existovat, to znamená někomu věřit. [s. 20]

Ke schizofrenní psychice jako by patřila, obrazně řečeno, nemožnost stát se „dospělým, hotovým člověkem“-„všechno zůstává tak otevřené“. Za každou hranicí, za jednotlivými pevnými body, které si vytvářejí normální lidé ve svém životě, se před schizofrenikem otvírá prostor dosud neztvarovaných a neobjevených možností a rozvrhů, prázdné místo pro život a pro svět. Stupňující se tense v prožívání nemocných, zejména v době počínající psychosy, je dána tímto ustavičným přesahem nikdy neuchopené hranice. [s. 20-21]

Čas, který žijeme, tvoříme, členíme svým zráním a nadějí na sebeuskutečnění v budoucnosti, ten čas nabitý zrodem a zánikem nám blízkých lidí, činů spějících k cíli a stárnoucích věcí, se najednou vyprázdnil. Nebo možná přebujel, zkondensoval se, stal se z něho destilát času, v němž se události tisícileté vybíjení náhle v okamžiku, nebo se zhroutil, nekonečně smrštil, což je v podstatě totéž. [s. 22]

Autistický jedinec „nevolí“ žádnou alternativu, sází na vše nebo nic. [s. 23]

Je to člověk, který zapomněl, že jeho podstatou je tvořit sebe i druhé. [s. 35]

[…]Gabriela jasně poznala, že život nelze postavit na nicotě, jakkoli strhující, nebo v kulise umělých rájů bez člověka, ale na spřežení lidských rukou a srdcí. [s. 45]

Camus má pravdu, když říká, že pravé neponižující milosrdenství je citem jen těch nejstatečnějších lidí. [s. 48]

,,Ztratil jsem možnost smysluplné řeči se vším lidským. Tehdy se chod mých dnů zlomil. Pochopil jsem svou podstatnou vázanost na druhého člověka. Pokud člověk nemá, nebo ztratí své spojenectví s druhým, nemá žádné místo ve světě, jeho kroky ztratí směr. Byl jsem stržen lavinou nepředstavitelné úzkosti. Nemohl jsem se ničeho zachytit. Pocítil jsem bezprostřední blízkost vlastního zániku. Nebylo kam jít, protože nic už k ničemu nebylo. Přestal jsem být. Byla jen závrať a současně nehybnost, ztrnutí. Byl jsem pohlcen vším a zároveň od všeho oddělen.“ [s. 54]

V tom nerovném a takřka nelidském boji slabého člověka proti zlu a utrpení, je jeho velikost. [s. 62]

Setkání je dar, nebo snad spíše milost života. Naplňuje člověka úžasem i úzkostí, poněvadž teprve jím začíná život, ohrožený smrtí. Setkáním začíná člověk existovat. Být osloven druhým, mít možnost ho oslovit a být slyšen, dávat a být přijímán…Ale zároveň si tento dar vyžaduje odvahu k činu. Není to naštěstí nic nového. Setkání není jen dar, je to výzva k tvoření, je to počátek cesty. Člověk se prostě otevře hvězdám a zapomene na svou biologickou konečnost. A už ho nic nezastaví, protože je celý ve svém činu, ve svém dialogu s druhým, ve svém tvoření i hoření, ve svém nesmírném odevzdání. [s. 68]

Přijatá

Ještě posledního února jsem si podávala přihlášku na druhou školu - tedy dohromady dvě přihlášky - jednu na dvouobor environmentální studia a estetiku a druhou opět na "enviro" a filosofii. A včera jsem se dozvěděla, že jsem přijatá:-).

Träumerisch und nachdenklich in Wien

Za jemných tónů hudby Zbigniewa Preisnera koukám z okna na nepříliš pěkný výhled, venku ještě nezelené stromy, mokro. Ale já vím, že jaro, obzvlášť krásné v Schönbrunnu, přijde. Stejně jako jsem věděla, když jsem před několika měsíci odjížděla z milovaných Čech, že Vídeň se mi zaryje do srdce a na život tady nikdy nezapomenu. Tohle krásné město otevřelo svou velmi tichou a klidnou náruč a já si její objetí neskonale užívám. Možná mám díky tomu ještě více hlavu v oblacích, jsem ve vztahu k sobě ještě více nejistá, ale naučila jsem se s tím už žít a jsem šťastná. A tolik se toho změnilo, aby k tomu mohlo dojít - naše přestěhování, moje němčina, více pohybu, více času, více klidu, více nápadů a podnětů. A taky Štěpán. Už teď jsem neklidná z představy návratu do Čech natrvalo, co všechno mi bude chybět...klid, pomalé tempo města, potichounku promlouvající historie ze všech těch krásných domů a staveb, používání tak přesného jazyka, melange, rakouské pečivo a trouba na pečení... Je toho ještě tolik... Nechci se vrátit...

Umím první slovo

Kdysi jsem se tu zmínila, že jsem se začala učit arabsky a nekecala jsem. Jenže pak nepřestaly utuchávat (to je hezké slovo, co?:-)) mé problémy s učitelem na francouzštinu, ani mé schopnosti v matematice nebyly nejlepší a do toho nějaká ta skautská práce...prostě vždy bylo něco prioritou před zabrousením mezi ty drobné žížalky.
Světe, div se...já se před nedávnem začala učit (poprvé opravdově za necelých sedm let na gymplu) a zjistila jsem, že nejsem tak tupá jako spíš líná. Začala jsem školu víc zvládat, občas mi záleželo i na výsledcích a lépe jsem si pod vlivem Coveyho zorganizovala čas.
Takže v mém týdenním rozvrhu zbylo občas pár volných okýnek, do kterých jsem bez špatného svědomí mohla zaznamenat "ARABŠTINA".
Dostala jsem se přes první tři lekce. Jenže nic není bez problémů a tak ani moje individuální výuka nebyla. Kde byl tedy zakopaný pes?
,, Hrdelná úžinová (třená) hlasná souhláska, která je obvykle pokládána za hlasný protějšek "h". Hrdelní dutina je v tomto případě ještě více zúžena. Ústa se široce otevřou, jazyk se stáhne dozadu a vyklene proti zadní stěně hrdelní. Současně silný tlak zespoda zvedá celou dutinu hrdelní. Výsledný zvuk se podobá zvuku při zvracení. Tento zvuk lze rovněž napodobit tlakem prstu nad ohryzkem, vyslovujeme ovšem důrazné "a".
Jo, tenhle pes je opravdu hluboko zakopaný. Jen doufám, že nezůstanu u své "brambory"- بنن