Tam, kde začíná obzor

Bylo by odpoledne, kdy se mohu ještě těšit na západ. Svěží vítr by foukal, stála bych na kopci pevná v přesvědčení, že naděje má z buků křídla a andělé čekají v dřevě lipovém. To vše bych cítila v babím létě prodchnutém představami končícími tam, kde začíná jeho obzor. Byla bych tak trochu ještě dívkou a tak trochu ženou. S krokem k němu, ale i zpátky. Obávala bych se o jeho svobodu a štěstí a chtěla zapomenout na to své. Chtěla bych umlčet své touhy. Ale přesto bych asi byla celá dychtivá, toužící, s rukama rozpřaženýma do krajiny s úžasem nad vší tou krásou. Lehla bych do trávy. A psala bych dopis a trochu se toulala po kopcích. Byl by o radosti i o smutku. Ležela bych na té cestě do zářivě bukového lesa, zasypána šípky, myslela bych na Neratov, místo, kde bych se chtěla vdát, kde by hrála cimbálovka, pilo by se dobré víno, lavice v kostele s okny do nebes by byly pokryty lehoučkým hnědovím. Ve svých zámcích bych pomalu čekala na konec a možná trochu toužila po tom otevřít oči a mít je přikryté dlaněmi a bylo by mi jedno, jak naivní či kýčovitá představa to je. Nežasnout sama. Ale ani s nikým jiným. Nezavrhla bych svět, to ne, propána. Ale byli bychom dva se srdcem otevřeným světu. Byla v tom síla větší než ji má celá má duše, tělo a srdce dohromady. A nepotřebovala bych už nic, jen trochu slunka, listy bukové a dlaň v té své. To by byl konec. A ať klidně přijde. Jsem klidná a užaslá.