Otvorem velkého indiánského stanu je vidět na březový kříž a dál do jabloňového sadu. Škoda, že stromy zrovna nekvetou. Slunko je ještě nízko nad kopcem, ale rosa se už na trávě třpytí. Chvíle čekání. Po chvilce jemný ženský dusot. Sestra se před stanem zastaví, vydýchá a pokřižuje. Pevným krokem vchází dovnitř, na všechny z nás se usměje, snad trochu i na omluvu, které není potřeba. Sedíme na dvou lavičkách proti sobě, jako dva chóry. Vedle bratr, ruce pevné a bez chvění, drží breviář, v hlase není rutina, ale příběh se vším dobrým i zlým, co zjevuje. Klidný tak, že svůj klid přenáší i na mě. Občas neudržím pozornost a okem zabrousím na velké ruské dílo umělce s širokou ruskou duší. Skrze dílo promlouváme s hlubinou. Velké bohatství v tom stanu máme, konec má v nedohlednu. Častěji ale okem vylétnu ven přes kříž do sadu. Zrána je ten pohled nejkrásnější. Kapka z mokrých vlasů sleze po zádech, zastaví se o prkno nízké lavičky. Rozjasní mi to obličej ještě o trochu víc. Ta samozřejmost, se kterou vše probíhá, ale i nejistota, kterou pociťuji, mě uklidňuje. Končí otázky o vnitřku a vnějšku a začínají nové. Je to DobroDružství. Prolamování začalo. Stojím na druhém břehu s boskýma nohama rosou urousanýma, které k tomu tak neochvějně patří.
sobota, srpna 28, 2010
úterý, dubna 13, 2010
Tanec na hranách
V potemnělé kapli sedí jen jedna alžbětinka. Kruchta dřevěná, voňavá. Převažují ženské motivy a samozřejmě Kristus. V přední části klávesy. Přepadá mě lítost: varhany zůstanou lidskou rukou nedotčeny, nerozezní se. Sedám si; jsem tam ještě před mší svatou. Lítost se mění ve zvědavost. Kolik nás bude? Jak staré ženy přijdou? Bude tam někdo z vnějšku? Znovu myslím na vnějšek–vnitřek a na to, kde jsem já. Micheli (a nejen tobě), díky. Přichází usměvavý kněz. Během mše se promění v inteligentního muže s nadhledem. Úsměv zůstává. Je to Velikonocemi? Zpíváme. Subtilní hlas se chvěje. Při přijímání zůstávám klečet; nejraději bych nebyla. Vnějšek. Prolomit, neprolomit? Po mši se chci ztratit v chodbách. Kape mi z pláště. Knoflík zůstává na polstrované lavici. Budu se pro něj muset vrátit: za týden, za dva, za rok, na sklonku života. Za vším otazník. Vykřičníky zmizely. Vnějšek, nebo vnitřek? Celou svou bytostí pořád tančím na hranách.
