Tanec za hranou

Otvorem velkého indiánského stanu je vidět na březový kříž a dál do jabloňového sadu. Škoda, že stromy zrovna nekvetou. Slunko je ještě nízko nad kopcem, ale rosa se už na trávě třpytí. Chvíle čekání. Po chvilce jemný ženský dusot. Sestra se před stanem zastaví, vydýchá a pokřižuje. Pevným krokem vchází dovnitř, na všechny z nás se usměje, snad trochu i na omluvu, které není potřeba. Sedíme na dvou lavičkách proti sobě, jako dva chóry. Vedle bratr, ruce pevné a bez chvění, drží breviář, v hlase není rutina, ale příběh se vším dobrým i zlým, co zjevuje. Klidný tak, že svůj klid přenáší i na mě. Občas neudržím pozornost a okem zabrousím na velké ruské dílo umělce s širokou ruskou duší. Skrze dílo promlouváme s hlubinou. Velké bohatství v tom stanu máme, konec má v nedohlednu. Častěji ale okem vylétnu ven přes kříž do sadu. Zrána je ten pohled nejkrásnější. Kapka z mokrých vlasů sleze po zádech, zastaví se o prkno nízké lavičky. Rozjasní mi to obličej ještě o trochu víc. Ta samozřejmost, se kterou vše probíhá, ale i nejistota, kterou pociťuji, mě uklidňuje. Končí otázky o vnitřku a vnějšku a začínají nové. Je to DobroDružství. Prolamování začalo. Stojím na druhém břehu s boskýma nohama rosou urousanýma, které k tomu tak neochvějně patří.