Vstala jsem brzy s nepříliš dobrou náladou. Asi ke mě přichází odcházení. Naslouchám domu, ale je tichý, nic neříká a já jsem tak zmatená. Najednou bych potřebovala někoho, kdo by mi řekl, co si mám myslet. Přináší to ale vlastně úlevu. Myšlenky nepřichází, nic moc neřeším, jakoby tu zůstalo jen místo, jeho náruč a já. Takhle vypadá loučení s někým blízkým.
O dvě hodiny později
Sedím v Museu, piju nejspíš svou poslední melange a cítím dobu tak před osmdesáti, devadesáti lety. Na zahrádce je spousta früstückujících ranních hostů, ale tady uvnitř je jen jeden starší pán a čte noviny, jak je zvykem. Zvláštní pocit - cítím jako bych sem patřila, jako bych byla jejich stálým hostem, když na mě servírka už zdálky volá: Bitte schönn!
A právě kvůli té samozřejmosti odtud nechci.
středa, července 08, 2009
27. června 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat