Tanec na hranách

V potemnělé kapli sedí jen jedna alžbětinka. Kruchta dřevěná, voňavá. Převažují ženské motivy a samozřejmě Kristus. V přední části klávesy. Přepadá mě lítost, varhany zůstanou lidskou rukou nedotčeny, nerozezní se. Sedám si, jsem tam ještě před mší svatou. Lítost se mění ve zvědavost. Zvědavost, kolik nás bude, jak staré ženy budou, zda tam bude někdo z vnějšku. Znovu myšlenky na vnějšek-vnitřek a to, kde jsem já. Micheli (a nejen tobě), ach díky. Přichází usměvavý kněz. Během mše se promění v inteligentního muže s nadhledem. Úsměv zůstává. Je to Velikonocemi? Zpíváme. Subtilní hlas se chvěje. Při přijímání zůstávám klečet, nejraději bych nebyla. Vnějšek. Prolomit, neprolomit? Po mši se chci ztratit v chodbách. Kape mi z pláště. Knoflík zůstává na polstrované lavici. Budu se pro něj muset vrátit. Za týden. Za dva. Za rok. Na sklonku života. Za vším otazník. Vykřičníky zmizely. Vnějšek nebo vnitřek? Celou svou bytostí pořád tančím na hranách...