Zase před jedním koncem

Příběh jménem Safír 2010 je u téměř u svého konce. Na zhodnocení je ale ještě čas. Vracím se ke vzpomínkám, zpátky o čtyři roky. Do nejkrásnějšího léta. Léta plného slunce, louky plné květin. Ideální představa. Vzpomínky stále barevné. Možná je i čas zvednout skloněnou hlavu a vrátit se na to konkrétní místo. Co se stalo s naším stromem? Je to zvláštní, jak tenhle příběh, ačkoliv skončil už před dlouhou dobou, má vlastně pořád svým způsobem kontinuitu. Asi je to právě to, co mi občas našeptává ať nepřestávám. Ať náš malý kámen nenechám o samotě. Najednou je z konkrétních dnů jakýsi přesah. Společenství? Ačkoliv si to nerada připouštím, je to asi i jako rodina, něco k čemu se vracím moc ráda. Kvůli čemu se také vztekám. Díky čemu jsem se hodně naučila. Třeba jak hrát hru na Amelii, proč je třeba umět naslouchat nebo mít důvěru v lidi. Díky čemu jsou v mém osobním příběhu tak krásné chvíle. Několik let a pořád vyvstává tolik věcí. Plnost života. I tenhle konkrétní pocit. Že žiju, existuju, jsem. Díky za to. Díky.

pár střípků fotkou...http://bajda.rajce.idnes.cz/RLK_Safir_8.-18.8.2006_1.cast/#album