V rámci úkolu na Filosofický proseminář jsem vypracovala text na téma Zavedení registru pedofilů násilníků. Protože téma považuju za důležité, zveřejňuji ho i zde. Jsem si vědoma toho, že text obsahuje nemálo chyb a nepřesností, vznikal ale pouze během jednoho dne bez odborné přípravy s omezením počtu argumentů i počtu znaků. Byla bych velmi ráda, kdyby posloužil jako základ pro diskusi, takže budu moc vděčná, necháte-li po textem komentář, který by ho pomohl vylepšit. Pokusím se pak připomínky zapracovat a vypracovat kvalitnější příspěvek, časem doladím i citace.
Ve většině případů, kdy dojde k zneužití a napadení dítěte, se rozvíří diskuse o tom, zda zavést či nezavést registr pedofilů násilníků. Jelikož je ale problém z pochopitelných důvodů silně emočně zatížen, dochází často k tomu, že nejsme schopni problém dobře zvážit a podívat se na něj z dlouhodobější perspektivy, která by uskutečňování zločinu dopuštěném na dítěti zamezila. Aniž bych chtěla závažnost problému snižovat, ráda bych ukázala, že má smysl hledat jiná řešení než navrhované zavedení registru pedofilů.
Smyslem zavedení registru má být tedy ochrana před zneužitím a napadením dítěte. Tvrdím ale, že toto řešení není efektivní, a proto se stavím proti tomuto návrhu.
Pojem pedofilie má nejen v české společnosti konotaci spojenou s násilím. Pedofil je pak chápán jako někdo, kdo zneužívá děti a dopouští se na nich násilí. Sexuální deviace se tu automaticky rovná sexuální delikvenci. Tento fakt ale může mít negativní dopady v podobě celoživotní nálepky bez možnosti nápravy a následné sociální vyloučení, které produkuje další negativní dopady. Proti výše uvedené rovnici (sexuální deviace=sexuální delikvence) se ale staví například Petr Weiss, soudní znalec, který uvádí, že 90 % zneužitých dětí nemá na svědomí pedofil[1]. Je-li tedy smyslem registru ochrana dětí před zneužitím a napadením, bylo by lepší se zaměřit na jinou cílovou skupinu anebo jiná opatření, jak uvedu níže, ačkoliv to samozřejmě nevylučuje možnost, že se trestného činu dopustí pedofil.
Pedofilie je u nás zatím nepříliš prozkoumanou oblastí, na jejíž téma zatím neexistuje žádná odborná práce, vyjma akademické práce Karla Žáka. Zároveň s tím souvisí také fakt, že jsme zatím nebyli schopni ani připraveni přijmout definici pedofilie bez již zmíněné negativní konotace. To je ale problém, chceme-li z tohoto východiska zavést registr pro lidi sexuálně deviantní. Nakolik by toto opatření bylo tedy účinné? Vycházím z předpokladu, že samotnou pedofilii, vymezenou jako pociťování zvláštní náklonnosti k dětem[2], není nutné a priori vnímat jako problém. Problém nastává hlavně tehdy, kdy u pedofila nedojde k uvědomění faktu, že je pedofilem, a že může dítěti ublížit, a také tehdy, kdy tuto důležitou součást vlastní identity nepřijme. Dalšími důležitými okolnostmi spojenými se sebepřijetím a integrací, které mohou přispět k uskutečnění zločinu, je pak dále přístup odborníků k pedofilním klientům a přístup společnosti. Pakliže tedy chceme zamezit zneužití či napadení dítěte, je tedy potřeba volit spíše cesty, které budou tyto rizika snižovat, což znamená snažit se přispět k tomu, že u pedofila dojde k sebepřijetí a integraci. Totiž izolace a labeling, ke kterému by zavedení registru vedlo, by mělo negativní dopad na kvalitu života člověka s pedofilií, což celé situace příliš neprospěje. Celoživotní stigma totiž nejenže nepomůže ani oběti, ani pachateli, ale spíše přispěje ke zvýšení rizik a vzniku dalších traumat úplným odpíráním kontaktu s někým, ke komu pedofilové cítí náklonnost[3]. Cestu tedy vidím spíše v kvalitní sexuální výchově, dobré odborné péči, která nebude zaměřená jen na diagnostiku a podávání farmak (ty totiž mají jako vedlejší účinky mimo jiné i možnost depresivních stavů) a dobré informovanosti médií a následně i společnosti.
Registr pedofilů také problematizuje spornost některých případů. Může totiž nastat situace, kdy je za sexuálního devianta považován někdo, kdo nevěděl o tom, že partner, se kterým došlo k uspokojování sexuálních potřeb, je věkem pod legální hranicí. Takový člověk je pak nejen považován za sexuálního devianta, ale může být posuzován dle platného právního řádu jako sexuální delikvent, což vnímám jako problematické vzhledem ke smyslu registru.
Nebezpečí vzniku stigmatu u pedofilní osoby a následné zvýšení rizika, že dojde k trestnému činu, nedostatečné prozkoumání tématu a nepřipravenost na to přijmout definici pedofilie bez negativní konotace a spornost případů jsou stanovisky, která mne vedou k tomu, abych se stavěla proti zavedení registru. Jsem přesvědčena o tom, že ačkoliv budou během na delší trať, existují jiné a účinnější cesty, které napomohou k opravdu efektivnějšímu zajištění bezpečí dětí.
[1] ŽÁK, Karel. Pedofilie. Brno, 2009. 31 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: .
[2] GIELES, F. Helping people with pedophilic feelings: Lecture at the World Congress of
Sexology in: ŽÁK, Karel. Pedofilie. Brno, 2009. 13 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: .
[3] GIELES, F. Helping people with pedophilic feelings: Lecture at the World Congress of
Sexology in: ŽÁK, Karel. Pedofilie. Brno, 2009. 29 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: http://is.muni.cz/th/174448/pedf_b/. Nebo viz výpověď pedofila Jirky, který spolupracuje s Karlem Žákem, na webu Jirkova stránka: ,,Vyzkoušel jsem si však i druhou extrémní možnost. Nějakou dobu jsem nebyl v žádném kontaktu s dětmi. To vedlo k mé nepohodě, často jsem měl špatnou náladu a občas jsem byl dost podrážděný a nepříjemný. Když jsem pak na ulici potkal děvčátko, tak jsem si ani nevšiml, jak má krásné oči, nebo úsměv. Doslova jsem ji svlékal očima. Kdybych se dál vyhýbal dětem, asi by ze mne za chvíli byla psychická troska a průšvih by byl jen otázkou času.“ (in: http://www.fx100d.cz/view.php?cisloclanku=2009120008).
Žádné komentáře:
Okomentovat