Na co jsem už (skoro) zapomněla

Foto: Kristýna Dvořáková - Malda

Tam, kde začíná obzor

Bylo by odpoledne, kdy se mohu ještě těšit na západ. Svěží vítr by foukal, stála bych na kopci pevná v přesvědčení, že naděje má z buků křídla a andělé čekají v dřevě lipovém. To vše bych cítila v babím létě prodchnutém představami končícími tam, kde začíná jeho obzor. Byla bych tak trochu ještě dívkou a tak trochu ženou. S krokem k němu, ale i zpátky. Obávala bych se o jeho svobodu a štěstí a chtěla zapomenout na to své. Chtěla bych umlčet své touhy. Ale přesto bych asi byla celá dychtivá, toužící, s rukama rozpřaženýma do krajiny s úžasem nad vší tou krásou. Lehla bych do trávy. A psala bych dopis a trochu se toulala po kopcích. Byl by o radosti i o smutku. Ležela bych na té cestě do zářivě bukového lesa, zasypána šípky, myslela bych na Neratov, místo, kde bych se chtěla vdát, kde by hrála cimbálovka, pilo by se dobré víno, lavice v kostele s okny do nebes by byly pokryty lehoučkým hnědovím. Ve svých zámcích bych pomalu čekala na konec a možná trochu toužila po tom otevřít oči a mít je přikryté dlaněmi a bylo by mi jedno, jak naivní či kýčovitá představa to je. Nežasnout sama. Ale ani s nikým jiným. Nezavrhla bych svět, to ne, propána. Ale byli bychom dva se srdcem otevřeným světu. Byla v tom síla větší než ji má celá má duše, tělo a srdce dohromady. A nepotřebovala bych už nic, jen trochu slunka, listy bukové a dlaň v té své. To by byl konec. A ať klidně přijde. Jsem klidná a užaslá.

Tanec za hranou

Otvorem velkého indiánského stanu je vidět na březový kříž a dál do jabloňového sadu. Škoda, že stromy zrovna nekvetou. Slunko je ještě nízko nad kopcem, ale rosa se už na trávě třpytí. Chvíle čekání. Po chvilce jemný ženský dusot. Sestra se před stanem zastaví, vydýchá a pokřižuje. Pevným krokem vchází dovnitř, na všechny z nás se usměje, snad trochu i na omluvu, které není potřeba. Sedíme na dvou lavičkách proti sobě, jako dva chóry. Vedle bratr, ruce pevné a bez chvění, drží breviář, v hlase není rutina, ale příběh se vším dobrým i zlým, co zjevuje. Klidný tak, že svůj klid přenáší i na mě. Občas neudržím pozornost a okem zabrousím na velké ruské dílo umělce s širokou ruskou duší. Skrze dílo promlouváme s hlubinou. Velké bohatství v tom stanu máme, konec má v nedohlednu. Častěji ale okem vylétnu ven přes kříž do sadu. Zrána je ten pohled nejkrásnější. Kapka z mokrých vlasů sleze po zádech, zastaví se o prkno nízké lavičky. Rozjasní mi to obličej ještě o trochu víc. Ta samozřejmost, se kterou vše probíhá, ale i nejistota, kterou pociťuji, mě uklidňuje. Končí otázky o vnitřku a vnějšku a začínají nové. Je to DobroDružství. Prolamování začalo. Stojím na druhém břehu s boskýma nohama rosou urousanýma, které k tomu tak neochvějně patří.

Psychotická zkušenost jako ontologická pochybnost

Za jakékoliv postřehy budu moc ráda..

Motto: V tom nerovném a takřka nelidském boji slabého člověka proti zlu a utrpení, je jeho velikost.[1]

Martin Heidegger ve svém pokračování na cestě fenomenologie udělal jednu zcela zásadní věc, která má důležité důsledky pro teorii představivosti. Pojal totiž bytí jako naprosté transcendens, ale ne ve smyslu řecko-platónském či scholastickém, ale ve smyslu temporálním.[2] Nasměroval tedy bytí do budoucna a jako jeho existenciální smysl mu uložil starost[3]. Proto i tendujeme k předjímání budoucnosti a takové předjímání musí nutně (ať už vědomě či nikoli) doprovázet i naše imaginace. ,,Představivost se potom jeví jako základní dimenze či aspekt vlastní lidskému vnímání a vědomému jednání. Chápeme ji jako součást samotné struktury vědomí.“[4] Ale nejen to, chápeme ji i jako součást naší lidské skutečnosti. Problematické toto začíná být v okamžiku, kdy se tato skutečnost neshoduje s tím, co existuje ve vnějším světě. Od dob Aristotelových jsme se totiž naučili pravdivost posuzovat na základě korespondenční teorie pravdy, která předpokládá dva světy – vnější a vnitřní, a ty se musí shodovat, protože jinak se dostáváme do oblasti patologie či abnormality. Vyvstává pak ale otázka, zda-li naše vnímání ve smyslu prožitku může být falešné?[5] Toto je dosti klíčové pro psychoterapeutickou práci, neboť snažíme-li se pochopit význam pacientových představ, budeme tím spíše schopni pochopit jejich skutečné významy a širší aspekty pacientova života. Klíčové je to i pro mou práci, tedy - v obecné rovině pochopení významu patologie imaginace, přičemž ale opomíjím genetické předpoklady a zaměřuji se na sociální vazby a vztahy.

Vidění je víra

Jevy jsou, jak už jsme naznačili výše, rozděleny na ty, které se shodují s vnějším skutečností a na ty, které nikoliv. Epistemologicky nám ale chybí jistota, zda jsme schopni zařadit jevy správně. „[…] můžeme-li, aniž o tom víme, ztratit všechny opěrné body, nikdy si nejsme jisti, že jsme nějaké takové opěrné body měli, i když jsme se domnívali, že je máme. Můžeme-li se, aniž bychom o tom věděli, stáhnout ze světa vnímání, pak nám nic nedokazuje, že jsme v něm kdy byli anebo že byl utkán z jiné látky než sen,“[6] říká Merleau-Ponty. Svět ale existuje, jen jeho záruky musíme hledat v širším kontextu, než který nabízí samotná percepce. Reálné je, dle Merleau-Pontyho, sklon, svolení k víře. Co se ale stane, zhroutí-li se tato perceptivní víra? Nejspíš ztratíme smysl pro realitu a následkem bude naše duševní nepohoda vedoucí až k patologii.

Lidská zkušenost, jak ji chápe klasická fenomenologie, neodkazuje mimo sebe, je jakousi rovinou. Proti tomu se Merleau-Ponty ohrazuje a zkušenosti přičítá sebepřesah. „Zakoušení je tedy v metaforické představě jakýsi proces nezastavitelného vytékání ven, vykračování do prostoru, který není obydlen zkušeností.“[7] Je tedy zjevné, že jeho pojetí intencionality je neustále v pohybu, zakládá novou zkušenost, která se nikdy nemůže vrátit do výchozího bodu, neboť tu původní bude již vždy něčím přečnívat.

A právě lidská zkušenost je to, co má konstitutivní charakter pro naše bytí. Pokud nás tato zkušenost vede k nejistotě, nesouladu s vnějškem, důsledkem může být patologické projektování naprosté jistoty. Tato situace pak vede ke ztrátě pocitu vlastní identity, což v konečném důsledku vede i k neschopnosti rozlišovat mezi sebou a objektivní realitou.[8] „Například systém paranoidních bludů je preferován před nejistotou, která vyplývá z toho, že nejsme schopni absolutně vlastnit myšlenky druhých. Perzekuční bludy jako všechny bludy zamezují nejednoznačnosti v samém jádru mezilidských vztahů, a život paranoidní osoby se tak stává snesitelnější. Pro takové nešťastníky je tento jednoznačný ohrožující svět bezpečnější nežli otevřenost společenského světa – který je světem zranitelnosti a důvěry.“[9]

Patologie imaginace pak nemusíme chápat jen jako něco čistě negativního, ale i jako jakýsi obranný, kompenzační či autoregulační mechanismus před vnějším světem, který jedinci pomáhá zvládnout všepohlcující úzkost. „Zkušenost s celou řadou schizofrenních případů nás podporuje v názoru, že za obtížných stressových nebo deprivačních okolností mohou alespoň po určitou dobu udržovat psychickou činnost člověka v rovnováze i snové konstrukce nebo fantazijní realizace potřeb, že mohou ochraňovat osobnost před dalším rozpadem nebo i sebevraždou v důsledku mnohdy nesnesitelného psychického „hladu“.“[10]

Nutnost dimenze budoucnosti

Jak už jsme naznačili na začátku, když jsme připomenuli Heideggerovo pojetí bytí, nutnost dimenze budoucnosti je podmínkou pro možnost normálního žití. Tam, kde tato podmínka chybí, chybí i prožitek možnosti, „[…]který žene člověka k činnosti a sebeztvárňování.“[11] Eva Syřišťová vymezuje i další podmínky, které jsou neméně důležité a de facto se od nutnosti dimenze budoucnosti odvíjejí:

1. zkušenost alespoň jednoho zcela spolehlivého mezilidského vztahu (nebo lépe vztahů), zbaveného pocitu strachu, nejistoty, nedůvěry a neřešitelných rozporů. (Pocit bezpečí a jistoty v sociálních vztazích.)

2. zkušenost lidské blízkosti (rezonance, pozitivního vzoru), závislosti, která individuum nezbavuje svobody, samostatnosti a možnosti sebeuskutečnění v sociální interakci (Odstranění pocitu sociální izolace a nesvobody.)

3. možnost sociálního uplatnění odpovídající potencialitám osobnosti. [12]

Ve svých knihách popisuje Eva Syřišťová výpovědi svých pacientů, ze kterých je jasné, že v jejich životě selhalo to opravdu důležité:

„Ztratil jsem možnost smysluplné řeči se vším lidským. Tehdy se chod mých dnů zlomil. Pochopil jsem svou podstatnou vázanost na druhého člověka. Pokud člověk nemá, nebo ztratí své spojenectví s druhým, nemá žádné místo ve světě, jeho kroky ztratí směr. Byl jsem stržen lavinou nepředstavitelné úzkosti. Nemohl jsem se ničeho zachytit. Pocítil jsem bezprostřední blízkost vlastního zániku. Nebylo kam jít, protože nic už k ničemu nebylo. Přestal jsem být. Byla jen závrať a současně nehybnost, ztrnutí. Byl jsem pohlcen vším a zároveň od všeho oddělen.“[13]

,,Nikde není pevný bod. Život je jako film, který běží ohromnou rychlostí. Nelze nic zachytit, protože nic se nemůže stát reálným. Nemám žádný opěrný bod, žádný cíl. Každý si se mnou může dělat, co chce. Jsem vydána napospas nejrozmanitějším sugescím. Chodím jako ve snu. Někdy mám dojem, jako bych nebyla při plném vědomí. Ale přitom vím, že to vědomí neztratím. Bojím se s druhými stýkat, abych se v nich nerozpustila jako kostka cukru. Jsem vydána všem jako hadr ve větru. Úplně se ztrácím mezi lidmi. I v rozmluvě s druhými cítím to jejich duševní kanibalství. Někdy ohmatávám věci, abych se přesvědčila, jestli existují. Nevím, jestli jsem to já, nebo někdo jiný…“[14]

Pro psychoterapii tedy zůstává otázkou, jak pacientovi, u kterého selhalo to základní a nadvládu získala pochybnost, která pochybuje o to nejzákladnějším v nás i kolem nás, pomoci.

Disekvilibrium nejen jako deficience

V oblasti patologie je kromě korespondenční teorie pravdy problémem ještě jedna věc. Náš medicínský pohled na nemoc vychází z ideálu zdraví. Na nemoc se pak díváme jako na jakousi nadindividuální normu, která ale opomíjí, že na nemoc se dá dívat i jako na „zvláštní způsob individuální existence“[15]. Nemoc samozřejmě člověka připravuje o některé možnosti lidské existence, ale zároveň mu nabízí nové možnosti. V nemoci dochází k ochabnutí intencionálního oblouku, „který v sobě zahrnuje naši minulost, přítomnost a budoucnost, naše postavení ve světě, včetně naší tělesné, ideologické a morální situace.“[16] Toto je pro naše dosavadní ekvilibrium nejen riziko, ale možnost ho opustit ve prospěch něčeho nového.

A tak dostane-li se pacient do situace, ze které je donucen uprchnout do imaginárního světa, který je pro něj bezpečnější, ačkoliv se to může jevit sebevíc bizarně, měla by se psychoterapie ptát, nakolik je správné a vhodné mu jeho svět rozbíjet. „Je to vhodné potud, pokud tím nemocný netrpí víc než svými iluzemi a bludy, a potud, pokud mu znemožňují existovat ve společnosti. Zpočátku musíme respektovat pacientovu hlubokou úzkost z reality, kterou považuje za nepřátelskou, ohrožující a cizí, jeho únik do autistické slonové věže, kde se chce zachránit. Nelze rozbíjet nemocnému jeho imaginární svět, dokud mu není zaň co nabídnout ve skutečnosti.“[17] Není ani možné s tímto světem bojovat realistickými a konvenčními prostředky jednání, pacientovu aktivitu je třeba probouzet nejprve skrze imaginární úroveň, která nám později třeba i dovolí pracovat s tou reálnou. Není – li možné vyvrátit zcela pacientův imaginární svět, pak je důležité, aby proti svým halucinacím či bludům zůstal imunní, přestaly mít afektivní náboj a nezasahovaly tak do jeho života svou původní účinností a on v něm mohl nastolit nové ekvilibrium.

Toto je samozřejmě velmi obecné, což nutně vychází z faktu, že každý člověk má své originální bytí a není možné ani žádoucí, aby se na něj dala uplatnit nějaká normativní strategie. Co ale možné je, a to jsem se pokoušela ve své práci ukázat, je to, že v psychoterapii není vhodné přistupovat k pacientově vnímání ve smyslu prožitků jako k něčemu, co neshoduje-li se s vnějškem je i nutně falešné. Je potřeba vidět lépe než jak nám nastolila moderní věda a filosofie od dob Descartových.

Literatura:

Filosofický časopis. 2010, 58, 1.

Heidegger, Martin. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 2008.

Kružík, Josef, Novotný, Jaroslav (ed.). Nietzsche a člověk : Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha : Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2005.

Phillips, James, Morley, James (ed.). Imaginace a její patologie. Praha: Triton, 2006.

Merleau-Ponty, M. Viditelné a neviditelné, Praha: 1998.

Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974.

Syřišťová, Eva. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n.p., 1972.

Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1996.

---

[1] Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1996. s. 62.

[2] Heidegger, Martin. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 2008. s. 55.

[3] Ibid. s. 59.

[4] Hersch, Edwin L. Představivost a její patologie: Oblast neskutečného nebo základní dimenze lidské skutečnosti. In: Phillips, James, Morley, James (ed.). Imaginace a její patologie. Praha: Triton, 2006. s. 57.

[5] Ibid. s. 54.

[6] Merleau-Ponty, M. Viditelné a neviditelné, Praha: 1998, s.16.

[7] Koubová, Alice. Sen, tělo a duch : Topologie zkušenosti. Filosofický časopis. 2010, 58, 1, s. 37.

[8] Syřišťová, Eva. Normalita z psychologického a psychopatologického hlediska. In: Syřišťová, Eva a kol. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n.p., 1972. s. 60.

[9] Morley, James. Struktura skutečnosti: Imaginace a psychopatologie z pohledu Merleau-Pontyho. In: Phillips, James, Morley, James (ed.). Imaginace a její patologie. Praha: Triton, 2006. s. 115-116.

[10] Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974. s. 86.

[11] Syřišťová, Eva. Normalita z psychologického a psychopatologického hlediska. In: Syřišťová, Eva a kol. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n.p., 1972. s. 76.

[12] Ibid. s. 93.

[13] Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1996. s. 54.

[14] Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974. s. 67.

[15] KOUBA, Petr. K Nietzscheovu pojetí zdraví a nemoci. In: Nietzsche a člověk : Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha : Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2005. s. 153.

[16] KOUBA, Petr. K Nietzscheovu pojetí zdraví a nemoci. In: Nietzsche a člověk : Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha : Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2005. s. 156.

[17] Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974. s. 79.

Do oblak

Již 5.6.!!

Jirko, díky, však víš, jak velikou radost mám!

Foto: ti, kteří pomáhají plnit přání

Jancio Wodnik

Pořád se dotýká duše, široce. A není to jen těmi vzpomínkami na podivné a teskné léto 08, na vzdálenost Asie, na prázdno, které nešlo zaplnit. Filmová poesie a krásná hudba. Opuštěná Weronika, muž s nadpřirozenými schopnostmi, nemožnost vrátit čas zpět, co s chybami, které člověk napáchal? A úžasný Franciszek Pieczka.

Originální název: Jancio Wodnik
Český název: Janek Vodnář
Režie: Jan Jakub Kolski
Země: Polsko
Rok: 1993
Bar.

Zase před jedním koncem

Příběh jménem Safír 2010 je u téměř u svého konce. Na zhodnocení je ale ještě čas. Vracím se ke vzpomínkám, zpátky o čtyři roky. Do nejkrásnějšího léta. Léta plného slunce, louky plné květin. Ideální představa. Vzpomínky stále barevné. Možná je i čas zvednout skloněnou hlavu a vrátit se na to konkrétní místo. Co se stalo s naším stromem? Je to zvláštní, jak tenhle příběh, ačkoliv skončil už před dlouhou dobou, má vlastně pořád svým způsobem kontinuitu. Asi je to právě to, co mi občas našeptává ať nepřestávám. Ať náš malý kámen nenechám o samotě. Najednou je z konkrétních dnů jakýsi přesah. Společenství? Ačkoliv si to nerada připouštím, je to asi i jako rodina, něco k čemu se vracím moc ráda. Kvůli čemu se také vztekám. Díky čemu jsem se hodně naučila. Třeba jak hrát hru na Amelii, proč je třeba umět naslouchat nebo mít důvěru v lidi. Díky čemu jsou v mém osobním příběhu tak krásné chvíle. Několik let a pořád vyvstává tolik věcí. Plnost života. I tenhle konkrétní pocit. Že žiju, existuju, jsem. Díky za to. Díky.

pár střípků fotkou...http://bajda.rajce.idnes.cz/RLK_Safir_8.-18.8.2006_1.cast/#album

Tanec na hranách

V potemnělé kapli sedí jen jedna alžbětinka. Kruchta dřevěná, voňavá. Převažují ženské motivy a samozřejmě Kristus. V přední části klávesy. Přepadá mě lítost: varhany zůstanou lidskou rukou nedotčeny, nerozezní se. Sedám si; jsem tam ještě před mší svatou. Lítost se mění ve zvědavost. Kolik nás bude? Jak staré ženy přijdou? Bude tam někdo z vnějšku? Znovu myslím na vnějšek–vnitřek a na to, kde jsem já. Micheli (a nejen tobě), díky. Přichází usměvavý kněz. Během mše se promění v inteligentního muže s nadhledem. Úsměv zůstává. Je to Velikonocemi? Zpíváme. Subtilní hlas se chvěje. Při přijímání zůstávám klečet; nejraději bych nebyla. Vnějšek. Prolomit, neprolomit? Po mši se chci ztratit v chodbách. Kape mi z pláště. Knoflík zůstává na polstrované lavici. Budu se pro něj muset vrátit: za týden, za dva, za rok, na sklonku života. Za vším otazník. Vykřičníky zmizely. Vnějšek, nebo vnitřek? Celou svou bytostí pořád tančím na hranách.

Váhajíc a přejíc si (z jedné dubnové noci)

Pod každým slovem
Jiří Orten

Pod každým slovem, které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň kde bloudí se a ztrácí
na malou síň z níž se nic nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

Puklý čas

Co mě zasáhlo, u čeho očekávám trvání, v čem vidím hodnotu... Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1991. 97s.

Střípky z Puklého času (ozvlášť ten poslední je mi cenný..)

,,Ano ve smíchu se může stát člověk pánem nad situací. Karnevalisací mnohdy posunujeme svět, bolest a zlo z reality do imaginace. Ve hříčce smíchu, v karikatuře, komedii, je zbavujeme váhy.“ [s.16]

,,Když má někdo nekonečně mnoho tváří, pak vlastně žádnou nemá.“ [s.18]

Schizofrenik reaguje na neodvratně přicházející ohrožení buď tím, že se světu neprolnavě uzavře, nebo se mu úplně vydá, stává se obětí, která se vzdává nároků na samostatnou existenci. Je spotřebován, pohlcen druhými. Pulsování mezi „transparencí nemocného“ a jeho autistickým uzavřením, izolací od vnějšího světa jsou jen dvě stránky téže základní osobnostní proměny. V obou případech nemocný přestává jako autonomní jedinec existovat… [s. 19]

Existovat znamená mít lidskou vazbu, jinak je všechno tak umělé… [s. 20]

Existovat, to znamená někomu věřit. [s. 20]

Ke schizofrenní psychice jako by patřila, obrazně řečeno, nemožnost stát se „dospělým, hotovým člověkem“-„všechno zůstává tak otevřené“. Za každou hranicí, za jednotlivými pevnými body, které si vytvářejí normální lidé ve svém životě, se před schizofrenikem otvírá prostor dosud neztvarovaných a neobjevených možností a rozvrhů, prázdné místo pro život a pro svět. Stupňující se tense v prožívání nemocných, zejména v době počínající psychosy, je dána tímto ustavičným přesahem nikdy neuchopené hranice. [s. 20-21]

Čas, který žijeme, tvoříme, členíme svým zráním a nadějí na sebeuskutečnění v budoucnosti, ten čas nabitý zrodem a zánikem nám blízkých lidí, činů spějících k cíli a stárnoucích věcí, se najednou vyprázdnil. Nebo možná přebujel, zkondensoval se, stal se z něho destilát času, v němž se události tisícileté vybíjení náhle v okamžiku, nebo se zhroutil, nekonečně smrštil, což je v podstatě totéž. [s. 22]

Autistický jedinec „nevolí“ žádnou alternativu, sází na vše nebo nic. [s. 23]

Je to člověk, který zapomněl, že jeho podstatou je tvořit sebe i druhé. [s. 35]

[…]Gabriela jasně poznala, že život nelze postavit na nicotě, jakkoli strhující, nebo v kulise umělých rájů bez člověka, ale na spřežení lidských rukou a srdcí. [s. 45]

Camus má pravdu, když říká, že pravé neponižující milosrdenství je citem jen těch nejstatečnějších lidí. [s. 48]

,,Ztratil jsem možnost smysluplné řeči se vším lidským. Tehdy se chod mých dnů zlomil. Pochopil jsem svou podstatnou vázanost na druhého člověka. Pokud člověk nemá, nebo ztratí své spojenectví s druhým, nemá žádné místo ve světě, jeho kroky ztratí směr. Byl jsem stržen lavinou nepředstavitelné úzkosti. Nemohl jsem se ničeho zachytit. Pocítil jsem bezprostřední blízkost vlastního zániku. Nebylo kam jít, protože nic už k ničemu nebylo. Přestal jsem být. Byla jen závrať a současně nehybnost, ztrnutí. Byl jsem pohlcen vším a zároveň od všeho oddělen.“ [s. 54]

V tom nerovném a takřka nelidském boji slabého člověka proti zlu a utrpení, je jeho velikost. [s. 62]

Setkání je dar, nebo snad spíše milost života. Naplňuje člověka úžasem i úzkostí, poněvadž teprve jím začíná život, ohrožený smrtí. Setkáním začíná člověk existovat. Být osloven druhým, mít možnost ho oslovit a být slyšen, dávat a být přijímán…Ale zároveň si tento dar vyžaduje odvahu k činu. Není to naštěstí nic nového. Setkání není jen dar, je to výzva k tvoření, je to počátek cesty. Člověk se prostě otevře hvězdám a zapomene na svou biologickou konečnost. A už ho nic nezastaví, protože je celý ve svém činu, ve svém dialogu s druhým, ve svém tvoření i hoření, ve svém nesmírném odevzdání. [s. 68]

Uskutečnit neuskutečnitelné

aneb spousta malých zázraků v těch deseti společných dnech


Šéf Jirka se představuje...


Jsme kultura Alfa a máme se rádi...


Šílený profesor Šmudla


Zajímá vás, jaký vliv má výška tónu na náruživost?


Příspěvky na konferenci byly opravdu zábavné...


Naše milá Seleška, od ní bylo vidět i na Hvozd!


Kostičky...


Jak se poprat se zdrojem?


Nechť se Tvá přání, Jirko, splní...i ta vaše...


Měla jsem takový strach, že můj balón nezvlétne, že jsem ho málem ani nepustila...


Po dvouhodinové koulovačce...(mimochodem, tam dole bylo opravdu těsno)


A ještě společná fotka s princeznou Zdeničkou...


Tam pod Hvozdem jsem poznala, co je to držet štěstí a radost přímo ve svých vlastních rukách, kde byl prostor pro svět princezen a víl i pro svět rytířů, princů, klučíků a drsných chlapů


To jsme my - společenství Safír

A slovo tělem učiněno jest (Josef Topol)

A slovo tělem učiněno jest
zahrada rozkoší i trest

Stalo se: Budiž!
Už když
počala tato symbióza
s poézií zasnoubená próza
octli jsme se v španělské panně
probodaná chodidla i dlaně
to po čem šlapem když jsme mladí
ta mnohoslibnost která zradí
a promění se v setrvačnost života:
žádné extravagance a novota
jenom lpění na zábavě a na zvyku
ne už ani dřívější zalíbení v jazyku
kterým jsme se tak snadno domluvili
Z toho zbyly
jen (špatně) artikulované diagramy
A my
místo abychom na sobě trvali
a porvali
se o zbytek bytí
jako dobytek který se chytí
na bezpečí ohrady
skloníme čela pasem brady

Proč slovo tělem učiněno jest
když nemá ocas ani pěst
je bez žluče a bez duše
jak ten Jupiter a Venuše
stálice sice planety
však ne ty
na kterých došlo k symbióze
slova a těla: Buď je to jen v próze
anebo v poézii života
v pozemské hvězdě která mihotá

Nepřeju si teď jedno ani druhé
až dosud se nevymyslelo nic:
buď lze tuto Zemi orat Pluhem
nebo už nemá rub a líc

Suchá jehla

Báseň schizofrenního pacienta, o kterém píše Eva Syřišťová v knize Imaginární svět (1974), a ke které se v poslední době často vracím...

Suchá jehla

Sinavá pláň. Mrazivé jemné chvění. Bez konce bílý tón.
Obrysy krajiny sotva naznačeny. Nic než chvění.
Mlha jak voskové mrtvé snění promoklým prostorem plyne
chorobně bledá v žlutém potácení.
Hasnoucí mlha popelavá. Mléčná pláň mlhy nekonečná
na konec prostoru sahá a v prázdnotu zeje
jak gracilní ruka lidské beznaděje.
Deštivá krajina duše.
Mrazivé drobné chvění, rovina prázdná holá,
obrysy sotva naznačeny.
Uprostřed úzkost bezútěšná ční jak opuštěný strom,
jenž chladem samoty se chví.
Mlhy jsou steskem obtěžkané.
Nelze již věřit, že slunce z mlhy vstane.
Světlého bodu není.
Mrazivé drobné chvění, šedé potácení.
Rovina kolem popelavá jak mdlobou vyrežnalá tvář.
Pláň mlhy mléčná mlhou zardoušená neprodyšně lidské
beznaděje.
Má úzkost do prázdnoty zeje jako opuštěný strom.

Monica Vitti

Krásná je jako rozdrásaná v Červené pustině, ale krásnější v Dobrodružství. Křehká ve scéně z hotelového pokoje, tančí a zpívá, vypadá radostně a přesto je cítit smutek, rozpor, něco nehraje. Ten rozpor jí činí ale ještě nádhernější. Skvělá je i v jedné z úvodních scén na ostrově - silná a hledající a na závěr, kdy dokáže najít sílu pro odpuštění. Tak od teď jsem na cestě i s ní - s Monicou Vitti.

Co přečtu v roce 2010

Co mě oslovilo z letošního či minulého roku, co bych ráda v naší knihovničce, co bych ráda ve své mysli

MONÍKOVÁ, Libuše. Zjasněná noc. Praha: Argo, 2009.

KOSTOHRYZ, Josef. Povídky a jiné prózy. Putim: Kalina, 2009.

KOSTOHRYZ, Josef. Básně. Putim: Kalina, 2009.

STANKOVIČ, Andrej. Josef Florian a Stará říše. Praha: Triáda, 2008.

ZMEŠKAL, Tomáš. Životopis černobílého jehněte. Praha: Torst, 2009.

TOPOL, Jáchym. Chladnou zemí. Praha: Torst, 2009.

TAINTER, Joseph A..Kolapsy složitých společností. Praha: Dokořán, 2009.

MIKŠÍČEK, Petr. Tváře Krušnohoří. Gesichter der Erzgebirges.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Mezi nás prostřena noc...Praha: Centrum pro studium demokracie a svobody (CDK), 2008.

JEDLIČKA, Josef. České typy a jiné eseje. Praha: Albatros, 2009.

KLÍMA, Ivan. Moje šílené století. Praha: Academie, 2009.

KROUTVOR, Josef. Klobouk, hůl a kniha. Studie "kráčející postavy" v krajině. Praha: Pulchra, 2009.

KOSATÍK, Pavel. Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895-1976). Praha: Paseka, 2009.

OZ, Amos. Příběh o lásce a tmě. Praha: Paseka, 2009.

SZYMBORSKA, Wislava. Okamžik. Dvojtečka. Tady. Příbram: Pistorius&Olšanská, 2009.


Máte vy nějaká další doporučení?

P.S. Za tipy díky především anketě LN Kniha roku.

PF 2010

27. června 2009

Vstala jsem brzy s nepříliš dobrou náladou. Asi ke mě přichází odcházení. Naslouchám domu, ale je tichý, nic neříká a já jsem tak zmatená. Najednou bych potřebovala někoho, kdo by mi řekl, co si mám myslet. Přináší to ale vlastně úlevu. Myšlenky nepřichází, nic moc neřeším, jakoby tu zůstalo jen místo, jeho náruč a já. Takhle vypadá loučení s někým blízkým.

O dvě hodiny později

Sedím v Museu, piju nejspíš svou poslední melange a cítím dobu tak před osmdesáti, devadesáti lety. Na zahrádce je spousta früstückujících ranních hostů, ale tady uvnitř je jen jeden starší pán a čte noviny, jak je zvykem. Zvláštní pocit - cítím jako bych sem patřila, jako bych byla jejich stálým hostem, když na mě servírka už zdálky volá: Bitte schönn!

A právě kvůli té samozřejmosti odtud nechci.

Přijatá

Ještě posledního února jsem si podávala přihlášku na druhou školu - tedy dohromady dvě přihlášky - jednu na dvouobor environmentální studia a estetiku a druhou opět na "enviro" a filosofii. A včera jsem se dozvěděla, že jsem přijatá:-).

Ecce homo verus aneb poznámky nejen o české kinematografii v 60. letech a v současnosti

Po natočení Formanova filmu Hoří, má panenko roku 1967 jistě mnoha lidem, kteří měli to štěstí film zhlédnout, tuhnul úsměv na rtech, stejně tak jako by se našli jistě tací, kteří se smát do konce filmu nepřestali. Domnívám se, že právě na tomto příkladu by se dalo najít mnoho paralel k české společnosti, stejně jako se domnívám, že člověka nebojícího se sebereflexe (nebo „národoreflexe“) musí mrazit v zádech při shlédnutí tohoto a dalších filmů jako jsou například Formanův Černý Petr, Herzovy Sběrné surovosti či Schormův Farářův konec. Obdobné by to bylo i v literatuře ve stejném období ať už bychom nahlédli do Kunderova Žertu či do některých z děl Bohumila Hrabala.
Miloš Forman prohlásil: ,,Tradicí české kultury je vždy humor s vážným základem, jako Dobrý voják Švejk. Kafka je humoristický spisovatel, ale zatrpklý humorista. Je to v českém lidu. Víte, smát se vlastní tragedii byla v tomto století jediná možnost, jak mohl tak malý národ na tak nebezpečném místě v Evropě přežít. Takže humor byl vždy zdrojem určité sebeobrany. Když už se nemůžete smát, nezbývá než spáchat sebevraždu.“ Po více jak čtyřiceti letech od natočení již zmíněného filmu se mi zdá, že mi nezbývá než se ptát, zda – li je opravdu čemu se smát. Mnohem více cítím pachuť hořkosti a trapnosti a zároveň jistou úlevu, že vyšel někdo s pravdou ven na světlo. Uplynulo již ale spoustu let a já myslím, že by současná česká společnost znovu potřebovala svého Formana, Chytilovou či Passera. Ačkoliv je pravdou, že se nacházíme v době, ve které není nějakého jasného vnějšího utlačovatele a možná i proto nás nic tolik netlačí k dávání si ruky na srdce. K absentující pravdě v současné kinematografii jistě i přispívá „oblíbená“ postmoderna, která se snaží o relativizaci naprosto celého penza hodnot, které do této doby nabyla evropská společnost, tedy i relativizaci
pravdy. Jak trefně poznamenává Erazim Kohák ve svých Pražských přednáškách: ,,Náš moderní věk skutečně byl věkem „pravd“. Pravda vědecká, „PRAVDA“ moskevská, pravda nacismu, pravda náboženského dogmatismu.“ [Kohák, 1999: 25]. Stejně jako on si ale myslím, že existuje ještě obecná pravda, neposkvrněná dogmaty, lidskou hloupostí a domýšlivostí a velmi blízké přiblížení k ní nebo alespoň snahu o to vidím právě v „československém filmovém zázraku“. Vždyť kde jinde než hasičském plese z úst pořádajících můžeme slyšet tolik poznámek směřujících k upozornění, že od pravdy jsme se tolik vzdálili? ,,Měli si nakrást!“ nebo „Kdo si nenakrad, to musí chápat tak, jako že nic nevyhrál.“ Tyto věty by měly v každém Čechovi rezonovat svou nelítostnou pravdou, soudem o „čecháčkovství“, o společnosti, ve které se mantinely pravdy opět rozpouští a které uniká, že nám zvoní na poplach. Je zajímavé, jaké cesty si čeští filmaři v oněch letech uměli najít – někdo šel cestou humoru, někdo všedního dne, někdy byla kritika přímo zjevná. Společné všem ale je, že překládají svůj pohled na věc, které má mnoho společného a to společné nevyznívá pateticky nebo moralisticky a to je samozřejmě dobře, neboť to je jedinou možnou cestou, jak výpovědí zaklepat přímo na duši či srdce diváka. U diváka to ale předpokládá nezaslepenost nebo alespoň otevřenost k předkládanému. Bez této vzájemné interakce by jistě nemohlo vzejít hnutí, které ve skutečnosti příliš žádným hnutím nebylo, a které s odstupem můžeme s jistotou nazývat novou vlnou pro tehdejší novost, neotřelost, kritičnost a pravdivost.
Cestou humoru se jistě vydal již výše zmíněný a citovaný Miloš Forman, původně vystudovaný scénárista, později režisér, jehož jméno se skloňuje i na západ od nás. Cestou všedního dne, „malého filmu“, se zas vydal Ivan Passer. Obzvláště patrné je to v jeho Intimním osvětlení či Fádním odpoledni. Zobrazením rozdílného způsobu života dvou přátel, ve filmu Intimní osvětlení hlavních hrdinů, Passer poukazuje na duchovní i duševní stav jedince v dané době. Otázkou pro současnost zůstává, zda – li se to změnilo dnes k lepšímu, anebo jsme jen dostatkem všeho (materiálních statků, příležitostí, svobody) utlumili volající hlasy po hlubším prožívání a žití a namlouváme si, jak žijeme plný život, místo toho, abychom sebrali odvahu a byli k sobě upřímní alespoň tolik, kolik režiséři nové vlny.
Cestou plné, ničím nezastřené kritiky, se vydal Evald Schorm s filmem Každý den odvahu. Přítelkyně Věra (Jana Brejchová) nastavuje hlavnímu hrdinovi Jardovi (Jan Kačer) poměrně nesmlouvavě zrcadlo, ve kterém se často odráží stále ještě trochu naivní a snaživá politicky angažovaná tvář, přesto ale hledající východisko z morální krize. Když Jarda svůj zmatek a smutek upíjí alkoholem, můžeme se ptát, jaké jiné možnosti měl a jaké máme my dnes. Protikladem je mu redaktor, kteréhož hraje Schormův zřejmě velmi oblíbený Vlastimil Brodský. Zdá se, že redaktor morální problémy své doby vůbec řešit nepotřebuje a je v jistém smyslu nadčasovou postavou, která se později znovu objeví v podobě těch, kteří komunistickými nadšenci zůstali i po příjezdu Rudé armády nebo ještě hůře – kteří se jimi teprve stali. Redaktor má téměř v celém filmu lehký úsměv na rtech, nejspíš z toho, jak se mu daří na režimu a době profitovat. To je něco, co je svým způsobem spojuje, přesto každý to dělá z jiného důvodu. Na tomto příkladu je patrné, jak důležité je oba přístupy rozlišovat a nenechat se zmást jejich pouze zdánlivou podobou.
A možná by se jako další cestu vydávající se po stopách pravdy, mohla být i snaha Němcova v případě filmu Démanty noci či Františka Vláčila a Adelheid jako zástupce tzv. první vlny. Oba si vybrali téma z nepříliš dávné historie. Příběh Adelheid líčící dvě postavy, mezi kteréž je postavena bariéra poválečné doby, ale i bariéra jazyková, ukazuje, jak nesnadné a nepříjemné může být odloupnutí slupky a snaha dostat se k jádru. Válkou unavený a osamělý Viktor Chotovický (Petr Čepek) přichází do kraje, ve kterém žijí ještě neodsunutí Němci, do kraje, jež leží pod přikrývkou min, do kraje, jež pamatuje, co by být zapomenuto nemělo. Na zámečku, ve kterém se usadí, je všudypřítomná minulost prodchnutá životem původního majitele – největšího nacisty v kraji – Heidemanna. Po něm tu zůstává už jen jeho dcera Adelheid (Ema Černá), k níž se Viktor i přes válečné zkušenosti s Němci upne a přestává jí vnímat jako dceru nacisty, Němku, ale začíná jí vnímat jako ženu, žijící bytost se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Vývoj jejich vztahu je samozřejmě velmi komplikovaný, Vláčilovi se daří ve filmu udržet oba hlavní motivy příběhu na jedněch vahách – tu převažuje to, podruhé zase ono, pomyslná a nikdy nenaplněná rovnováha se definitivně bortí až na konci filmu, kdy Adelheid volí místo života smrt jakoby jiné možnosti nebylo. Ta rovnováha je ale při válečných zkušenostech Čechů problematická. Předvádí i jiné úhly pohledu než: ,,Vždyť je to Němka, dcera nejhoršího nacisty v kraji“. A je jisté, že nejednomu pamětníkovi války či jinému Čechovi vyrůstajícím až v poválečné době, se svírá ruka v pěst nebo přicházejí myšlenky, které by ne každému člověku dovolily vyjít na povrch. Němcovy Démanty noci z roku 1964 zobrazují válku v narativní rovině poměrně konvenčněji. Ve filmu máme možnost se téměř války dotknout (hodně k tomu přispívá Kučerova kamera). Vidíme všechny její zrůdnosti – hlad, zimu, bolest i strach. Přesto mi ale stále nejdůrazněji na mysli z filmu zůstává scéna, kdy jsou oba hlavní hrdinové loveni jako štvavá zvěř, na níž se vydá několik starých sudetských mužů. To, na co nebyl v minulosti důvod se dívat s odporem (lov zvěře) se v případě lidí stává nechutnou a zvrácenou ironií. To je pro mě Němcova pravda o válce.
Pokud bychom se měli vrátit do současnosti, pak vyvstává otázka, proč se nesnažíme pravdivé hledat, proč kloužeme po povrchu a proč nás důležité nezajímá či o něm (raději) nechceme slyšet, v případě kinematografie – proč netočíme „pravdivé“ filmy.
Plně v tomto souhlasím s Milošem Formanem, který prohlásil: ,,Mluvíme o tendenci film-pravda jako o metodě, zatímco snad jde o to, aby slovo ,pravda´ znamenalo, že se má ve filmu vyvracet lež. […] Předcházel tomu asi takový vývoj: před mnoha lety se říkalo ,to je jako ve filmu´ (jako že je to neuvěřitelné), pak přišlo ,ten to ale nafilmoval´ (jako že někdo někoho oblafnul) a teď přichází třetí fáze, kdy se chce, aby divák věřil tomu, co z plátna říká. […] Pravda jako taková nestačí. Musí to být pravda překvapující.“ [Janoušek, 1965: 86]
A protože mám dojem, že soudobá společnost hůře jevy rozlišuje, dodávám, že je důležité, aby to byla pravda opravdová, ne taková, jakou chceme ani taková, jaká by měla být – jednoduše pravda, protože předešlé variace na pravdu opravdovou pravdou nejsou, jsou buď jen jejími stíny anebo přímo lží. Když už víme, co bychom měli hledat, k čemu bychom měli směřovat, bylo by dobré si říci i něco o tom jak. Pro radu můžeme k Janu Němcovi, který v rozhovoru s Jiřím Cieslarem říká: ,,[…] byla to osobní vzpoura, člověk se odlišil od stáda, které četlo Rudé právo a chodilo na partajní schůze. Vytvářel si jakousi sektu, svůj svět i víru.“ [Cieslar, 2003: 259].
Možná se tím člověk postaví do opozice vůči většinové společnosti, ale jak se zmiňují v mnoha rozhovorech a textech autoři nové vlny, je důležité si být vědom vlastních činů a být za ně zodpovědný. To dělá člověka zralým. A to je prostředkem ke smysluplnějšímu životu. Z toho mohou čerpat nejen současní filmaři, ale i všichni lidé vážící si života a chtějící být součástí ,Gemeinschaft´.


Použitá literatura:

CIESLAR, Jiří (2003): Kočky na Atalantě. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze.

HAMES, Peter (1985): The Czechoslovak New Wave. California: University of California Press. [2. vyd. London: Wallflower Press, 2005; česky: KMa, 2008]

JANOUŠEK, Jiří (ed.) (1965). Tři a půl. Praha: Orbis.

KOHÁK, Erazim (1999): Pražské přednášky : Život v pravdě a (post)moderní skepse. 3. Pozměněné vyd. Rychnov nad Kněžnou : JEŽEK.

Filmografie:

Hoří, má panenko (Miloš Forman, ČSR, 1967)

Intimní osvětlení (Ivan Passer, ČSR, 1965)

Adelheid (František Vláčil, ČSR, 1969)

Démanty noci (Jan Němec, ČSR, 1964)

Každý den odvahu (Evald Schorm, ČSR, 1964)

Poslední večeře aneb Titón - tedy Tomás Guttierez Alea podruhé

Originální název: La Ultima cena
Český název: Poslední večeře
Režie: Tomás Guttiérez Alea
Země: Kuba
Rok: 1976
Bar.

Poblíž třtinové plantáže žije na konci 18. století hrabě spolu s knězem, Donem Manuelem, bílými a černými otroky. Film zachycuje události kolem Velikonočních svátků. Hrabě, jak se zdá z počátku filmu, je svým otrokům nakloněn, a proto se rozhodne uspořádat večeři, na které se všichni opijí a diskutují o Ráji, svobodě, hříchu a slovech Božích. Jenže situace se vymkne z rukou a další den otroci odmítají pracovat, neboť jim to hrabě povolil – jsou přeci svátky Velikonoční. To se nelíbí Donu Manuelovi a k práci je i přesto nutí. Ale otroci si to po předešlé noci a společné hostině – Poslední večeři – nenechají líbit a Dona Manuela zabijí a vesnice zapálí. Hrabě ale otroky v situaci nepodpoří a nechá všechny pochytat a hlavy těch, co s ním večeřeli nechá nabodnout na kůly, které stojí do kruhu kolem základů nového kostela.
Film je zvláštní alegorií na události kolem smrti Ježíše Krista a jeho dvanácti následovníků – apoštolů. Alea ale situaci převrací a v roli „zrádců“ jsou otroci, kteří se pouze domáhají své svobody. Do role Ježíše Krista se staví sám hrabě, který na svou „náklonnost a benevolenci“ doplácí vzpourou. Pouze ten, který zradil nejvíce nakonec svobodu získává..