Problém s humanitními vědami v českém školství

Přidávám další z prací do Prosemináře. Ráda bych ji ještě stylisticky upravila, ale nepočítám, že se k tomu dostanu brzy. Také bych ještě ráda doplnila odpovědi na možné námitky a vysvětlila, proč myslím, že je to celé problém narušených vztahů. Každopádně již teď budu ráda za případné komentáře.

Problémy, které mám na mysli, a které se pokusím dále rozvézt, by se daly souhrnně označit slovem vztahy. S humanitními vědami se děje něco, co je odvrací od jejich smyslu, a tak je důležité, abychom k tomu nebyli neteční a aktivně na změnách směrem k nápravě podíleli. Takováto náprava může pak znamenat i to, že budeme jednat s ohledem na jejich smysl, který nám bude jakousi střelkou na kompasu ukazující směr.

Za jejich smysl považuji v nejobecnějším slova smyslu péči o paměť, o to opravdu hodnotné, co bylo v našich dějinách zanecháno. Zároveň ale také rozvoj této paměti v novém kontextu, přičemž je samozřejmě nutné, abychom toto byli schopni uchopovat a číst a také rozlišovat mezi tím, co hodnotné je a co není. Humanitní obory na vysokých školách by nám k tomu pak měly být nápomocny.

Jak už jsem ale zmínila na začátku, vztahování se k poslání humanitních věd na vysokých školách je narušeno něčím, co by se dalo označit jako chybějící, narušené a devalvované vztahy. Příčin by se dalo najít hned několik – scientismus mající ve společnosti ne zanedbatelnou podporu, tlak na ekonomizaci vysokého školství, víceméně neexistence tlaku na absentující či nedostatečné základy opravdové vzdělanosti, rezignace na otevřenost dialogu a nakonec i vytrácení vztahu učitel – žák.

Při stále narůstajícím počtu studentů VŠ, v humanitních oborech nevyjímaje, se není možné divit, že se například vztah učitel - žák vytrácí. Nejspíš je to ale zapříčiněno i jinými důvody. Ne vždy je totiž vědomí smyslu pedagogům zpřítomněno, a tak se mnohdy do popředí, namísto snahy předat a pomáhat rozvíjet „stopy diverzantů“, jak hodnotnou paměť všeho druhu nazývá Václav Bělohradský, dostávají spíše snahy o získání grantu, hojnost citování, společenská prestiž apod. Tím ale neúměrně narůstající počet studentů nesnižuje na své závažnosti. Ono je opravdu nemožné, aby se pedagog věnoval takovému počtu studentů. Tuším, že o tomto se zmiňuje Michel Foucault v knize přednášek Je třeba bránit společnost, jak zvláštní to je, že je přeplněný sál posluchači, před něj jsou postaveny diktafony, ale osobní kontakt jaksi chybí a studenti ho sami od sebe ani příliš nevyhledávají. A není to tak dávno, co se říkalo: „Ten byl žákem Patočky.“. Dnes už toto spojení příliš neslýcháme. Pedagogové v humanitních vědách, ve kterých se to bez interpretace skutečnosti prostě neobejde, se staví do role jakýchsi objektivních předavatelů informací. Hodnocení z jejich úst mnohdy není vítáno. Přitom jde ale o něco, co je nutné, aby se student humanitních věd naučil, a co mu pomůže k pochopení zkoumaného. A tak se dostáváme do situace, kdy ze škol odchází lidé, kteří nejsou schopni, ani nejsou zvyklí, skutečnosti hodnotit, zároveň jim mnohdy chybí odvaha a otevřenost vést dialog.

Přitom schopnost vést dialog je pro humanitní vědy klíčová. Jak píše Václav Bělohradský v knize Společnost nevolnosti, „[…] filosofuje ten, kdo vrací řeči formu dialogu, kterou v ní potlačují věda a moc – ty jsou monologické.“^[1]. Filosofie pak slouží jako základ jakékoliv humanitní vědy, protože i v ní se odehrává něco, co by se dalo označit filosofováním. Dialog je potřebný k tomu, aby nás bránil před totalizací. Ne nadarmo se říká, že je základem demokracie. Je zcela nutné, abychom si zachovali možnost korigování interpretací skutečností. Nejen proto, že pak by se dalším generacím předávaly pokroucené, ale také proto, že mají mnohdy dopad na nějakou skutečnost, kterou v současnosti prožíváme. V samotném procesu zkoušení toho, co student ví, to má pak i čistě praktické dopady. Ladislav Hejdánek se v jednom z pořadů Hovory o víře^[2] zmiňuje, že studenty vždy nechává převyprávět látku vlastními slovy, aby vůbec věděl, zda ji pochopili. To totiž pochopitelně z toho, když ji studenti odvypráví slovo od slova, vědět nemůže. I tady jde přece o dialog, ve kterém se může vyjevovat pravda. A to je i to, o co nám v nejširším smyslu jde.

Testování je pak dalším nešvarem současného přístupu na humanitních oborech českých vysokých škol. Jak už bylo zmíněno, při zkoušení jde přeci o to zjistit, zda student látce porozuměl. Ovšem vezměme si například klasické testy a uvažme, zda tohoto můžeme za jejich pomoci vůbec dosáhnout. Dochází tu pak k něčemu, co Michael Hauser v článku Buď nonkonformní, vzdělávej se![3] nazývá fetišizací náhodného. Vytrácí se z tohoto procesu něco, co je velmi podstatné – totiž zjistit, zda student rozumí souvislostem – to je to, co míním tím „porozuměl“. Porozumět totiž není jen záležitostí paměti. A ačkoliv se nám toto může zdát jako skutečnost naprosto banální, tak si i přesto můžeme povšimnout, jak pomalu „přepadá“ české školství. Konrad Liessmann, který svou knihou Teorie nevzdělanosti rozvíjí Teorii polovzdělanosti Theodora W.Adorna, na několika místech díla upozorňuje, jak silně jsme se upnuli na naději, že stačí vědět, kde informace najdu. Pokud je toto to, co si mají z vysoké školy studenti jako jediné odnést, pak naše společnost nejspíš brzy pocítí, jak špatně jsme se o naší kolektivní paměť starali. Dalo by se namítnout, zda ji vůbec potřebujeme. K pouhému přežívání nám jistě postačí jen několik málo zkušeností předešlých generací. Avšak k plnému lidství nestačí. K tomu potřebujeme uchovávat, co je hodnotné – jazyk, myšlenky, umění apod.

Abychom byli schopni kolektivní paměť uchovávat, je nutné dobré porozumění celku. A i tady narážíme na to, co se v současnosti v humanitních oborech odehrává. Umělecká díla se rozkládají na části, texty se také rozkládají na jednotlivé komponenty, chybí důraz na to, aby student chápal, o co svým dílem usiloval. Nejsme schopni spatřit hodnotu toho, oč se jiný snažil, popř. vyhodnotit, že to hodnotu nemá. Zároveň je studentům situace znesnadňována tím, že jsou zahlceni velkým množstvím informací, kdy ani nezbývá na nějaké hloubavé přemýšlení o souvislostech čas ani energie.

Problematické je také to, že jsou humanitní vědy, i díky svému vlastnímu přičinění, podřízeny tlaku na ověřitelnost a opakovatelnost, tedy kritéria pozitivistická. Ovšem jak chcete například ověřit správnost interpretace např. uměleckého díla? Té je možné oponovat, je možné ji považovat za bezcennou či nepřijatelnou, ale není ji možné ověřit stejně jako elementární algebraickou rovnici. Scientisté by tuto skutečnost jistě rádi využili k tomu, aby ji označili za jasný důkaz toho, že humanitní vědy nepotřebujeme. Problém je ale spíše v tom, že nejsou schopni zahlédnout její smysl a význam, a to bohužel ani humanitní vědy samotné příliš neulehčují. Tlak pozitivismu na humanitní vědy nese s sebou také to, že vytlačuje individualitu a originalitu řešení. Samozřejmě je ale nutné posoudit, nakolik je to řešení věcné a pravdě blízké.   

Do humanitních oborů se dostal i jiný tlak, totiž tlak na kvantitu. Studenti mnohdy musí odevzdat velké množství prací, musí přečíst velké množství literatury atd.  Problém je jistě ale i na straně samotných studentů, neb se podřizují trendům, kdy nikdo nemá na nic čas. Kdyby ten čas ale měli, stejně by to ale zcela bez potíží nebylo. Opravdu chytrých a promyšlených prací jen stěží napíše student několiko za semestr, stejně jako přečte s porozuměním všechna alespoň trochu důležitá antická filosofická díla za totéž období. Přesto to ale neznamená, že bychom měli rezignovat na to, aby měl student dobré základy opravdu vzdělaného člověka. Je potřeba se neustále starat o jejich nabývání a pečovat o ně. Tady se také ukazuje, jak mylná je představa, že některé období lidského žití by mělo být zaměřeno na studium, jiné na práci. Vzdělávání je celoživotním procesem, už proto, že se svět a skutečnosti, které prožíváme s postupem času a nabytých zkušeností mění. A tyto proměny je potřeba neignorovat.

                                                           

Humanitní obory jsou tedy v nelehké situaci. Na jednu stranu se díky existujícím skutečnostem a jejich minimálnímu odporu zdá, že jim samotným uniká vědomí vlastního smyslu, na druhé jsou pod područím tlaku ekonomiky, pozitivismu a scientismu. Studentům také chybí osobnosti, které by je dialogem vedly ke schopnosti udržovat a správně interpretovat kolektivní paměť, zároveň jim k tomu ale také chybí elementární znalosti. Důkazem nechť jsou výše popsané skutečnosti. Z této situace je ale potřeba se dostat, neb jinak nám hrozí, že přijdeme o to cenné, co nám nechaly minulé generace, že nebudou dobré podmínky k tomu, aby vznikala nová a vhodná řešení, ve kterých je humanitních věd zapotřebí, a nakonec tím ohrožujeme samotnou demokracii, jak trefně upozorňuje již zmíněný Michael Hauser v jiném svém textu Polovzdělanost, nepřítel demokracie[4]. Na procesu nápravy je pak možné se podílet přímo a snažit se ovlivňovat rozhodovací procesy, které mají na humanitní vědy dopad anebo nepřímo, ale neméně důležitě, coby pedagogové, vědci, ale třeba i rodiče.

---

[1] BĚLOHRADSKÝ, Václav. Společnost nevolnosti : Eseje z pozdější doby. 2. opravené a doplněné vydání. Praha : Sociologické nakladatelství, 2009. s.36.

[2] http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/paprskynadeje/_zprava/348289

[3] http://www.denikreferendum.cz/clanek/10204-bud-nonkonformni-vzdelavej-se

[4] http://www.denikreferendum.cz/clanek/10409-polovzdelanost-nepritel-demokracie

Kdo je filosofem

Zveřejňuji další výstup z Filosofického prosemináře. U tohoto jsem si ještě méně jistá tím, že to má vůbec smysl, neb v textu operuji s pojmy jako je reflexe, pravda, služba apod. Práce také vznikala jen během několika málo hodin na zadané téma, snad ale i tak může být inspirativní a přinejmenším může nastínit, jak vidím toho, kdo je pro mne filosofem a ukáže se, že za filosofem nevidím někoho, kdo vymýšlí teorie odrtržené od světa, ale někoho, kdo v tom světě je zakotven a naopak jeho snahou je napomoci další generacím.

  Na první pohled je význam slova filosof vcelku jasný. Můžeme přeci sáhnout po nějakém seznamu povolání nebo si vyhledat etymologii slova, a i v běžném hovoru je nám význam slova znám. Přesto bych se ale ráda pokusila o jeho definování, protože jsem přesvědčena, že to může přinést nový pohled a nové otázky, které mohou být užitečné pro naše vztahování se ke světu. 

  Moje definice budiž načrtnutím jakéhosi ideálu filosofa, a tak podmínky, které uvedu níže, mohou vést k dojmu, že by byl filosofem jen málokdo. Definici toho, kdo je filosofem, stavím totiž i na dalších aspektech, než je například studium (nejen) filosofické literatury, přemýšlení o ní, popř. publikování textů o filosofických tématech či účast na procesu vzdělávání v daném oboru, tedy filosofii. Nezabývám se někým, koho bych označila jako akademického filosofa. Filosofa chápu jako někoho, kdo dělá kroky do neznáma, problematizuje jevy světa a dále je rozvíjí a následně o nich pojednává. 

  Základem pro moje uvažování o tom, kdo je filosofem, mi je duchovní člověk tak, jak jej chápe Jan Patočka[1]. Duchovní člověk podle Patočky je ten, pro koho jevy ve světě nejsou samozřejmé, tyto jevy vnímá, promýšlí je a rozvíjí je. Dokonce se dá říci, že takovýto člověk žije z událostí, které mu přinášejí vnitřní nesoulad plynoucí z prožitku něčeho významného, ale těžko přijatelného, a staví na nich svůj život. To znamená, že jeho život je založen na krocích do neznáma, že opouští jistotu za cenu toho, že objeví nové, které z problematičnosti vyvstává.  A to nové, co se vynoří, opět problematizuje. Duchovní člověk v tomto pojetí tedy nikdy není v cíli, nikdy nemá nic pevně v rukách, ale je na neustálé cestě, a snaží se ke svým dosavadním závěrům přistupovat, co nejvíce kriticky. Rozdíl filosofa od duchovního člověka je tu hlavně v tom, že filosof na inkongruentní události nečeká, ale snaží se je vidět sám, vyhledává je mezi jevy světa a chápe to jako své povolání, ve smyslu být povolán k něčemu. Vlastní zaujetí a přístup k životu, který zaujímá duchovní člověk, je tu ale stále podmínkou.

  K filosofovi ale patří ještě to, že o tom, k čemu se vztahuje, jak bylo popsáno výše, pojednává. Je tu tedy ještě patrný jakýsi rozměr služby a vědomí smyslu toho, co vykonává v rámci svého filosofického uvažování. Fakt, že filosof dává své poznání, byť nikdy ne úplné, dalším k dispozici, je jistě známkou toho, že své vlastní bytí nevidí jako to nejdůležitější a uvědomuje si, že nejde jen o něj, ale o to, co bude v budoucnosti, a čemu má napomoci.  To mu jest motivací, aby svou práci vykonával poctivě, a aby pojednával o tématech, která mají šanci být užitečná. 

  Při promýšlení těchto inkongruencí je ještě zásadní to, že se k tomuto snaží vztahovat s co největším ohledem na pravdivost. Zároveň je ale důležité, aby toto promýšlení procházelo neustálým procesem reflexe. A to proto, že se mění ten, kdo problém promýšlí, ale i kontext. Svět je totiž založen na událostech, a ty jsou propojené s časem, nic na světě není stálé, a tak je nutné, aby na toto bral filosof ohled a promýšlel vždy jevy světa s tímto vědomím.  

  Zdá se, že do takového vymezení toho, kdo je filosofem, by se vešel jen málokdo. Myslím ale, že je to podobné jako s tím, co je pravdivé. Pravdu také nelze mít (už proto, že to není předmět), nelze ji dosáhnout, ale přesto se k ní v dané situaci můžeme snažit, co nejvíce přiblížit. A tak se stále pohybujeme v mezích pravdivosti, nikoliv lži, a to přesto, že to jaksi nikdy není úplné, dokonalé. 

  Nastínila jsem tedy, že je možné být filosofem i přesto, že nejde o ideální obraz filosofa. Některé podmínky ale musí být zachovány. Na mysli mám vědomé a cílené začleňování inkongruentních jevů ve světě do uvažování filosofa a jejich následné problematizování se zachováním kritického přístupu a snahou o co možná největší míru pravdivosti, a také nakládání s filosofovým poznáním s ohledem na službu tomu, co přijde v budoucnosti, a nakonec reflektování tohoto poznání. Ten, kdo se o toto pravdivě a poctivě snaží, je tedy filosofem.

---

[1] PATOČKA, Jan. Duchovní člověk a intelektuál. In: Péče o duši III. Praha: OIKOYMENH 2002, s. 356 – 357.

Zavedení registru pedofilů násilníků

V rámci úkolu na Filosofický proseminář jsem vypracovala text na téma Zavedení registru pedofilů násilníků. Protože téma považuju za důležité, zveřejňuji ho i zde. Jsem si vědoma toho, že text obsahuje nemálo chyb a nepřesností, vznikal ale pouze během jednoho dne bez odborné přípravy s omezením  počtu argumentů i počtu znaků. Byla bych velmi ráda, kdyby posloužil jako základ pro diskusi, takže budu moc vděčná, necháte-li po textem komentář, který by ho pomohl vylepšit. Pokusím se pak připomínky zapracovat a vypracovat kvalitnější příspěvek, časem doladím i citace.

Ve většině případů, kdy dojde k zneužití a napadení dítěte, se rozvíří diskuse o tom, zda zavést či nezavést registr pedofilů násilníků. Jelikož je ale problém z pochopitelných důvodů silně emočně zatížen, dochází často k tomu, že nejsme schopni problém dobře zvážit a podívat se na něj z dlouhodobější perspektivy, která by uskutečňování zločinu dopuštěném na dítěti zamezila. Aniž bych chtěla závažnost problému snižovat, ráda bych ukázala, že má smysl hledat jiná řešení než navrhované zavedení registru pedofilů.

Smyslem zavedení registru má být tedy ochrana před zneužitím a napadením dítěte. Tvrdím ale, že toto řešení není efektivní, a proto se stavím proti tomuto návrhu.

Pojem pedofilie má nejen v české společnosti konotaci spojenou s násilím. Pedofil je pak chápán jako někdo, kdo zneužívá děti a dopouští se na nich násilí. Sexuální deviace se tu automaticky rovná sexuální delikvenci. Tento fakt ale může mít negativní dopady v podobě celoživotní nálepky bez možnosti nápravy a následné sociální vyloučení, které produkuje další negativní dopady. Proti výše uvedené rovnici (sexuální deviace=sexuální delikvence) se ale staví například Petr Weiss, soudní znalec, který uvádí, že 90 % zneužitých dětí nemá na svědomí  pedofil[1]. Je-li tedy smyslem registru ochrana dětí před zneužitím a napadením, bylo by lepší se zaměřit na jinou cílovou skupinu anebo jiná opatření, jak uvedu níže, ačkoliv to samozřejmě nevylučuje možnost, že se trestného činu dopustí pedofil.

Pedofilie je u nás zatím nepříliš prozkoumanou oblastí, na jejíž téma zatím neexistuje žádná odborná práce, vyjma akademické práce Karla Žáka. Zároveň s tím souvisí také fakt, že jsme zatím nebyli schopni ani připraveni přijmout definici pedofilie bez již zmíněné negativní konotace. To je ale problém, chceme-li z tohoto východiska zavést registr pro lidi sexuálně deviantní. Nakolik by toto opatření bylo tedy účinné? Vycházím z předpokladu, že samotnou pedofilii, vymezenou jako pociťování zvláštní náklonnosti k dětem[2], není nutné a priori vnímat jako problém. Problém nastává hlavně tehdy, kdy u pedofila nedojde k uvědomění faktu, že je pedofilem, a že může dítěti ublížit, a také tehdy, kdy tuto důležitou součást vlastní identity nepřijme. Dalšími důležitými okolnostmi spojenými se sebepřijetím a integrací, které mohou přispět k uskutečnění zločinu, je pak dále přístup odborníků k pedofilním klientům a přístup společnosti. Pakliže tedy chceme zamezit zneužití či napadení dítěte, je tedy potřeba volit spíše cesty, které budou tyto rizika snižovat, což znamená snažit se přispět k tomu, že u pedofila dojde k sebepřijetí a integraci. Totiž izolace a labeling, ke kterému by zavedení registru vedlo, by mělo negativní dopad na kvalitu života člověka s pedofilií, což celé situace příliš neprospěje. Celoživotní stigma totiž nejenže nepomůže ani oběti, ani pachateli, ale spíše přispěje ke zvýšení rizik a vzniku dalších traumat úplným odpíráním kontaktu s někým, ke komu pedofilové cítí náklonnost[3]. Cestu tedy vidím spíše v kvalitní sexuální výchově, dobré odborné péči, která nebude zaměřená jen na diagnostiku a podávání farmak (ty totiž mají jako vedlejší účinky mimo jiné i možnost depresivních stavů) a dobré informovanosti médií a následně i společnosti.

Registr pedofilů také problematizuje spornost některých případů. Může totiž nastat situace, kdy je za sexuálního devianta považován někdo, kdo nevěděl o tom, že partner, se kterým došlo k uspokojování sexuálních potřeb, je věkem pod legální hranicí. Takový člověk je pak nejen považován za sexuálního devianta, ale může být posuzován dle platného právního řádu jako sexuální delikvent, což vnímám jako problematické vzhledem ke smyslu registru.

Nebezpečí vzniku stigmatu u pedofilní osoby a následné zvýšení rizika, že dojde k trestnému činu, nedostatečné prozkoumání tématu a nepřipravenost na to přijmout definici pedofilie bez negativní konotace a spornost případů jsou stanovisky, která mne vedou k tomu, abych se stavěla proti zavedení registru. Jsem přesvědčena o tom, že ačkoliv budou během na delší trať, existují jiné a účinnější cesty, které napomohou k opravdu efektivnějšímu zajištění bezpečí dětí.

---

[1] ŽÁK, Karel. Pedofilie. Brno, 2009. 31 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: .

[2] GIELES, F. Helping people with pedophilic feelings: Lecture at the World Congress of

Sexology in: ŽÁK, Karel. Pedofilie. Brno, 2009. 13 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: .

[3] GIELES, F. Helping people with pedophilic feelings: Lecture at the World Congress of

Sexology in: ŽÁK, Karel. Pedofilie. Brno, 2009. 29 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: http://is.muni.cz/th/174448/pedf_b/. Nebo viz výpověď pedofila Jirky, který spolupracuje s Karlem Žákem, na webu Jirkova stránka: ,,Vyzkoušel jsem si však i druhou extrémní možnost. Nějakou dobu jsem nebyl v žádném kontaktu s dětmi. To vedlo k mé nepohodě, často jsem měl špatnou náladu a občas jsem byl dost podrážděný a nepříjemný. Když jsem pak na ulici potkal děvčátko, tak jsem si ani nevšiml, jak má krásné oči, nebo úsměv. Doslova jsem ji svlékal očima. Kdybych se dál vyhýbal dětem, asi by ze mne za chvíli byla psychická troska a průšvih by byl jen otázkou času.“ (in: http://www.fx100d.cz/view.php?cisloclanku=2009120008).

(Ne)závislost

První březnový víkend jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit ariánského konzilia s tematikou Budování politické závislosti. Kromě povídání zajímavých hostů (redaktor a editor RFE Gregory Feifer, bývalý ředitel ÚOOZ Jan Kubice a bývalý šéfredaktor a současný redaktor časopisu Respekt Martin Milan Šimečka) probíhalo i komentování esejů na téma: Proč tolik lpím na své nezávislosti.

Ačkoliv jsem esej nepsala, jedno mi bylo jasné - představy o vlastní nezávislosti by byly jen chimérou. Jenže vždycky je dobré podívat se dál. Na čem jsem tedy závislá?

Zajímavých otázek přišlo více.
?Jsem něčím dobře manipulovatelná?
?Jak přebírat zkušenost a nedělat z ní recept?
?Jak vzniká vlastní já?
?Je tomu opravdu tak, že závislost na pravdě zbavuje dalších závislostí?
?Jak být dobrým žákem ve vztahu učitel-žák?

Jsem moc za ty otázky, které byly buď přímo vyslovené nebo přinejmenším inspirované někým moc ráda. Mám pocit, že umět se ve správnou dobu dobře ptát, obracet zrak k tomu, co je důležité, je vlastně hodně obtížné. A je dobré být v prostředí, kde je to podpořené. Díky.

Na co jsem už (skoro) zapomněla

Foto: Kristýna Dvořáková - Malda

Tam, kde začíná obzor

Bylo by odpoledne, kdy se mohu ještě těšit na západ. Svěží vítr by foukal, stála bych na kopci pevná v přesvědčení, že naděje má z buků křídla a andělé čekají v dřevě lipovém. To vše bych cítila v babím létě prodchnutém představami končícími tam, kde začíná jeho obzor. Byla bych tak trochu ještě dívkou a tak trochu ženou. S krokem k němu, ale i zpátky. Obávala bych se o jeho svobodu a štěstí a chtěla zapomenout na to své. Chtěla bych umlčet své touhy. Ale přesto bych asi byla celá dychtivá, toužící, s rukama rozpřaženýma do krajiny s úžasem nad vší tou krásou. Lehla bych do trávy. A psala bych dopis a trochu se toulala po kopcích. Byl by o radosti i o smutku. Ležela bych na té cestě do zářivě bukového lesa, zasypána šípky, myslela bych na Neratov, místo, kde bych se chtěla vdát, kde by hrála cimbálovka, pilo by se dobré víno, lavice v kostele s okny do nebes by byly pokryty lehoučkým hnědovím. Ve svých zámcích bych pomalu čekala na konec a možná trochu toužila po tom otevřít oči a mít je přikryté dlaněmi a bylo by mi jedno, jak naivní či kýčovitá představa to je. Nežasnout sama. Ale ani s nikým jiným. Nezavrhla bych svět, to ne, propána. Ale byli bychom dva se srdcem otevřeným světu. Byla v tom síla větší než ji má celá má duše, tělo a srdce dohromady. A nepotřebovala bych už nic, jen trochu slunka, listy bukové a dlaň v té své. To by byl konec. A ať klidně přijde. Jsem klidná a užaslá.

Tanec za hranou

Otvorem velkého indiánského stanu je vidět na březový kříž a dál do jabloňového sadu. Škoda, že stromy zrovna nekvetou. Slunko je ještě nízko nad kopcem, ale rosa se už na trávě třpytí. Chvíle čekání. Po chvilce jemný ženský dusot. Sestra se před stanem zastaví, vydýchá a pokřižuje. Pevným krokem vchází dovnitř, na všechny z nás se usměje, snad trochu i na omluvu, které není potřeba. Sedíme na dvou lavičkách proti sobě, jako dva chóry. Vedle bratr, ruce pevné a bez chvění, drží breviář, v hlase není rutina, ale příběh se vším dobrým i zlým, co zjevuje. Klidný tak, že svůj klid přenáší i na mě. Občas neudržím pozornost a okem zabrousím na velké ruské dílo umělce s širokou ruskou duší. Skrze dílo promlouváme s hlubinou. Velké bohatství v tom stanu máme, konec má v nedohlednu. Častěji ale okem vylétnu ven přes kříž do sadu. Zrána je ten pohled nejkrásnější. Kapka z mokrých vlasů sleze po zádech, zastaví se o prkno nízké lavičky. Rozjasní mi to obličej ještě o trochu víc. Ta samozřejmost, se kterou vše probíhá, ale i nejistota, kterou pociťuji, mě uklidňuje. Končí otázky o vnitřku a vnějšku a začínají nové. Je to DobroDružství. Prolamování začalo. Stojím na druhém břehu s boskýma nohama rosou urousanýma, které k tomu tak neochvějně patří.

Psychotická zkušenost jako ontologická pochybnost

Za jakékoliv postřehy budu moc ráda..

Motto: V tom nerovném a takřka nelidském boji slabého člověka proti zlu a utrpení, je jeho velikost.[1]

Martin Heidegger ve svém pokračování na cestě fenomenologie udělal jednu zcela zásadní věc, která má důležité důsledky pro teorii představivosti. Pojal totiž bytí jako naprosté transcendens, ale ne ve smyslu řecko-platónském či scholastickém, ale ve smyslu temporálním.[2] Nasměroval tedy bytí do budoucna a jako jeho existenciální smysl mu uložil starost[3]. Proto i tendujeme k předjímání budoucnosti a takové předjímání musí nutně (ať už vědomě či nikoli) doprovázet i naše imaginace. ,,Představivost se potom jeví jako základní dimenze či aspekt vlastní lidskému vnímání a vědomému jednání. Chápeme ji jako součást samotné struktury vědomí.“[4] Ale nejen to, chápeme ji i jako součást naší lidské skutečnosti. Problematické toto začíná být v okamžiku, kdy se tato skutečnost neshoduje s tím, co existuje ve vnějším světě. Od dob Aristotelových jsme se totiž naučili pravdivost posuzovat na základě korespondenční teorie pravdy, která předpokládá dva světy – vnější a vnitřní, a ty se musí shodovat, protože jinak se dostáváme do oblasti patologie či abnormality. Vyvstává pak ale otázka, zda-li naše vnímání ve smyslu prožitku může být falešné?[5] Toto je dosti klíčové pro psychoterapeutickou práci, neboť snažíme-li se pochopit význam pacientových představ, budeme tím spíše schopni pochopit jejich skutečné významy a širší aspekty pacientova života. Klíčové je to i pro mou práci, tedy - v obecné rovině pochopení významu patologie imaginace, přičemž ale opomíjím genetické předpoklady a zaměřuji se na sociální vazby a vztahy.

Vidění je víra

Jevy jsou, jak už jsme naznačili výše, rozděleny na ty, které se shodují s vnějším skutečností a na ty, které nikoliv. Epistemologicky nám ale chybí jistota, zda jsme schopni zařadit jevy správně. „[…] můžeme-li, aniž o tom víme, ztratit všechny opěrné body, nikdy si nejsme jisti, že jsme nějaké takové opěrné body měli, i když jsme se domnívali, že je máme. Můžeme-li se, aniž bychom o tom věděli, stáhnout ze světa vnímání, pak nám nic nedokazuje, že jsme v něm kdy byli anebo že byl utkán z jiné látky než sen,“[6] říká Merleau-Ponty. Svět ale existuje, jen jeho záruky musíme hledat v širším kontextu, než který nabízí samotná percepce. Reálné je, dle Merleau-Pontyho, sklon, svolení k víře. Co se ale stane, zhroutí-li se tato perceptivní víra? Nejspíš ztratíme smysl pro realitu a následkem bude naše duševní nepohoda vedoucí až k patologii.

Lidská zkušenost, jak ji chápe klasická fenomenologie, neodkazuje mimo sebe, je jakousi rovinou. Proti tomu se Merleau-Ponty ohrazuje a zkušenosti přičítá sebepřesah. „Zakoušení je tedy v metaforické představě jakýsi proces nezastavitelného vytékání ven, vykračování do prostoru, který není obydlen zkušeností.“[7] Je tedy zjevné, že jeho pojetí intencionality je neustále v pohybu, zakládá novou zkušenost, která se nikdy nemůže vrátit do výchozího bodu, neboť tu původní bude již vždy něčím přečnívat.

A právě lidská zkušenost je to, co má konstitutivní charakter pro naše bytí. Pokud nás tato zkušenost vede k nejistotě, nesouladu s vnějškem, důsledkem může být patologické projektování naprosté jistoty. Tato situace pak vede ke ztrátě pocitu vlastní identity, což v konečném důsledku vede i k neschopnosti rozlišovat mezi sebou a objektivní realitou.[8] „Například systém paranoidních bludů je preferován před nejistotou, která vyplývá z toho, že nejsme schopni absolutně vlastnit myšlenky druhých. Perzekuční bludy jako všechny bludy zamezují nejednoznačnosti v samém jádru mezilidských vztahů, a život paranoidní osoby se tak stává snesitelnější. Pro takové nešťastníky je tento jednoznačný ohrožující svět bezpečnější nežli otevřenost společenského světa – který je světem zranitelnosti a důvěry.“[9]

Patologie imaginace pak nemusíme chápat jen jako něco čistě negativního, ale i jako jakýsi obranný, kompenzační či autoregulační mechanismus před vnějším světem, který jedinci pomáhá zvládnout všepohlcující úzkost. „Zkušenost s celou řadou schizofrenních případů nás podporuje v názoru, že za obtížných stressových nebo deprivačních okolností mohou alespoň po určitou dobu udržovat psychickou činnost člověka v rovnováze i snové konstrukce nebo fantazijní realizace potřeb, že mohou ochraňovat osobnost před dalším rozpadem nebo i sebevraždou v důsledku mnohdy nesnesitelného psychického „hladu“.“[10]

Nutnost dimenze budoucnosti

Jak už jsme naznačili na začátku, když jsme připomenuli Heideggerovo pojetí bytí, nutnost dimenze budoucnosti je podmínkou pro možnost normálního žití. Tam, kde tato podmínka chybí, chybí i prožitek možnosti, „[…]který žene člověka k činnosti a sebeztvárňování.“[11] Eva Syřišťová vymezuje i další podmínky, které jsou neméně důležité a de facto se od nutnosti dimenze budoucnosti odvíjejí:

1. zkušenost alespoň jednoho zcela spolehlivého mezilidského vztahu (nebo lépe vztahů), zbaveného pocitu strachu, nejistoty, nedůvěry a neřešitelných rozporů. (Pocit bezpečí a jistoty v sociálních vztazích.)

2. zkušenost lidské blízkosti (rezonance, pozitivního vzoru), závislosti, která individuum nezbavuje svobody, samostatnosti a možnosti sebeuskutečnění v sociální interakci (Odstranění pocitu sociální izolace a nesvobody.)

3. možnost sociálního uplatnění odpovídající potencialitám osobnosti. [12]

Ve svých knihách popisuje Eva Syřišťová výpovědi svých pacientů, ze kterých je jasné, že v jejich životě selhalo to opravdu důležité:

„Ztratil jsem možnost smysluplné řeči se vším lidským. Tehdy se chod mých dnů zlomil. Pochopil jsem svou podstatnou vázanost na druhého člověka. Pokud člověk nemá, nebo ztratí své spojenectví s druhým, nemá žádné místo ve světě, jeho kroky ztratí směr. Byl jsem stržen lavinou nepředstavitelné úzkosti. Nemohl jsem se ničeho zachytit. Pocítil jsem bezprostřední blízkost vlastního zániku. Nebylo kam jít, protože nic už k ničemu nebylo. Přestal jsem být. Byla jen závrať a současně nehybnost, ztrnutí. Byl jsem pohlcen vším a zároveň od všeho oddělen.“[13]

,,Nikde není pevný bod. Život je jako film, který běží ohromnou rychlostí. Nelze nic zachytit, protože nic se nemůže stát reálným. Nemám žádný opěrný bod, žádný cíl. Každý si se mnou může dělat, co chce. Jsem vydána napospas nejrozmanitějším sugescím. Chodím jako ve snu. Někdy mám dojem, jako bych nebyla při plném vědomí. Ale přitom vím, že to vědomí neztratím. Bojím se s druhými stýkat, abych se v nich nerozpustila jako kostka cukru. Jsem vydána všem jako hadr ve větru. Úplně se ztrácím mezi lidmi. I v rozmluvě s druhými cítím to jejich duševní kanibalství. Někdy ohmatávám věci, abych se přesvědčila, jestli existují. Nevím, jestli jsem to já, nebo někdo jiný…“[14]

Pro psychoterapii tedy zůstává otázkou, jak pacientovi, u kterého selhalo to základní a nadvládu získala pochybnost, která pochybuje o to nejzákladnějším v nás i kolem nás, pomoci.

Disekvilibrium nejen jako deficience

V oblasti patologie je kromě korespondenční teorie pravdy problémem ještě jedna věc. Náš medicínský pohled na nemoc vychází z ideálu zdraví. Na nemoc se pak díváme jako na jakousi nadindividuální normu, která ale opomíjí, že na nemoc se dá dívat i jako na „zvláštní způsob individuální existence“[15]. Nemoc samozřejmě člověka připravuje o některé možnosti lidské existence, ale zároveň mu nabízí nové možnosti. V nemoci dochází k ochabnutí intencionálního oblouku, „který v sobě zahrnuje naši minulost, přítomnost a budoucnost, naše postavení ve světě, včetně naší tělesné, ideologické a morální situace.“[16] Toto je pro naše dosavadní ekvilibrium nejen riziko, ale možnost ho opustit ve prospěch něčeho nového.

A tak dostane-li se pacient do situace, ze které je donucen uprchnout do imaginárního světa, který je pro něj bezpečnější, ačkoliv se to může jevit sebevíc bizarně, měla by se psychoterapie ptát, nakolik je správné a vhodné mu jeho svět rozbíjet. „Je to vhodné potud, pokud tím nemocný netrpí víc než svými iluzemi a bludy, a potud, pokud mu znemožňují existovat ve společnosti. Zpočátku musíme respektovat pacientovu hlubokou úzkost z reality, kterou považuje za nepřátelskou, ohrožující a cizí, jeho únik do autistické slonové věže, kde se chce zachránit. Nelze rozbíjet nemocnému jeho imaginární svět, dokud mu není zaň co nabídnout ve skutečnosti.“[17] Není ani možné s tímto světem bojovat realistickými a konvenčními prostředky jednání, pacientovu aktivitu je třeba probouzet nejprve skrze imaginární úroveň, která nám později třeba i dovolí pracovat s tou reálnou. Není – li možné vyvrátit zcela pacientův imaginární svět, pak je důležité, aby proti svým halucinacím či bludům zůstal imunní, přestaly mít afektivní náboj a nezasahovaly tak do jeho života svou původní účinností a on v něm mohl nastolit nové ekvilibrium.

Toto je samozřejmě velmi obecné, což nutně vychází z faktu, že každý člověk má své originální bytí a není možné ani žádoucí, aby se na něj dala uplatnit nějaká normativní strategie. Co ale možné je, a to jsem se pokoušela ve své práci ukázat, je to, že v psychoterapii není vhodné přistupovat k pacientově vnímání ve smyslu prožitků jako k něčemu, co neshoduje-li se s vnějškem je i nutně falešné. Je potřeba vidět lépe než jak nám nastolila moderní věda a filosofie od dob Descartových.

Literatura:

Filosofický časopis. 2010, 58, 1.

Heidegger, Martin. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 2008.

Kružík, Josef, Novotný, Jaroslav (ed.). Nietzsche a člověk : Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha : Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2005.

Phillips, James, Morley, James (ed.). Imaginace a její patologie. Praha: Triton, 2006.

Merleau-Ponty, M. Viditelné a neviditelné, Praha: 1998.

Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974.

Syřišťová, Eva. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n.p., 1972.

Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1996.

---

[1] Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1996. s. 62.

[2] Heidegger, Martin. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 2008. s. 55.

[3] Ibid. s. 59.

[4] Hersch, Edwin L. Představivost a její patologie: Oblast neskutečného nebo základní dimenze lidské skutečnosti. In: Phillips, James, Morley, James (ed.). Imaginace a její patologie. Praha: Triton, 2006. s. 57.

[5] Ibid. s. 54.

[6] Merleau-Ponty, M. Viditelné a neviditelné, Praha: 1998, s.16.

[7] Koubová, Alice. Sen, tělo a duch : Topologie zkušenosti. Filosofický časopis. 2010, 58, 1, s. 37.

[8] Syřišťová, Eva. Normalita z psychologického a psychopatologického hlediska. In: Syřišťová, Eva a kol. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n.p., 1972. s. 60.

[9] Morley, James. Struktura skutečnosti: Imaginace a psychopatologie z pohledu Merleau-Pontyho. In: Phillips, James, Morley, James (ed.). Imaginace a její patologie. Praha: Triton, 2006. s. 115-116.

[10] Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974. s. 86.

[11] Syřišťová, Eva. Normalita z psychologického a psychopatologického hlediska. In: Syřišťová, Eva a kol. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n.p., 1972. s. 76.

[12] Ibid. s. 93.

[13] Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1996. s. 54.

[14] Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974. s. 67.

[15] KOUBA, Petr. K Nietzscheovu pojetí zdraví a nemoci. In: Nietzsche a člověk : Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha : Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2005. s. 153.

[16] KOUBA, Petr. K Nietzscheovu pojetí zdraví a nemoci. In: Nietzsche a člověk : Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha : Univerzita Karlova - Fakulta humanitních studií, 2005. s. 156.

[17] Syřišťová, Eva. Imaginární svět. Praha : Mladá fronta, 1974. s. 79.

Žluté mámení

Ingredience:
černý sezam
bílý sezam
sezamový nebo dýňový olej
kari
kardamon
tandoori masala
dijonská hořčice
2 střední cibule
8 větších žampionů
2 větší mrkve
nať z jarní cibulky
rýžová smetana
kokosové mléko

Na dýňovém oleji si na mírném plameni osmahneme cibulku, kari, kardamon, tandoori masalu a sezam. Když máme cibuli do žluta, přidáme i žampiony a mrkvev nakrájenou na menší kousky. Poté, co začne zelenina měknout, přidáme asi půl balení rýžové smetany, asi třetina plechovky kokosového mléka, dvě kávové lžičky dijonské hořčice. Pokud máme už zeleninu úplně měkkou, můžeme přidat i na jemno nakrájenou nať z jarní cibulky. Vhodné je podávat s rýží, kterou vaříme ve osolené vodě s kari. Dobrý by k tomu jistě byl i salát z nějakého více hořkého salátu, například z čekanky.

Do oblak

Již 5.6.!!

Jirko, díky, však víš, jak velikou radost mám!

Foto: ti, kteří pomáhají plnit přání

Jancio Wodnik

Pořád se dotýká duše, široce. A není to jen těmi vzpomínkami na podivné a teskné léto 08, na vzdálenost Asie, na prázdno, které nešlo zaplnit. Filmová poesie a krásná hudba. Opuštěná Weronika, muž s nadpřirozenými schopnostmi, nemožnost vrátit čas zpět, co s chybami, které člověk napáchal? A úžasný Franciszek Pieczka.

Originální název: Jancio Wodnik
Český název: Janek Vodnář
Režie: Jan Jakub Kolski
Země: Polsko
Rok: 1993
Bar.

Zase před jedním koncem

Příběh jménem Safír 2010 je u téměř u svého konce. Na zhodnocení je ale ještě čas. Vracím se ke vzpomínkám, zpátky o čtyři roky. Do nejkrásnějšího léta. Léta plného slunce, louky plné květin. Ideální představa. Vzpomínky stále barevné. Možná je i čas zvednout skloněnou hlavu a vrátit se na to konkrétní místo. Co se stalo s naším stromem? Je to zvláštní, jak tenhle příběh, ačkoliv skončil už před dlouhou dobou, má vlastně pořád svým způsobem kontinuitu. Asi je to právě to, co mi občas našeptává ať nepřestávám. Ať náš malý kámen nenechám o samotě. Najednou je z konkrétních dnů jakýsi přesah. Společenství? Ačkoliv si to nerada připouštím, je to asi i jako rodina, něco k čemu se vracím moc ráda. Kvůli čemu se také vztekám. Díky čemu jsem se hodně naučila. Třeba jak hrát hru na Amelii, proč je třeba umět naslouchat nebo mít důvěru v lidi. Díky čemu jsou v mém osobním příběhu tak krásné chvíle. Několik let a pořád vyvstává tolik věcí. Plnost života. I tenhle konkrétní pocit. Že žiju, existuju, jsem. Díky za to. Díky.

pár střípků fotkou...http://bajda.rajce.idnes.cz/RLK_Safir_8.-18.8.2006_1.cast/#album

Tanec na hranách

V potemnělé kapli sedí jen jedna alžbětinka. Kruchta dřevěná, voňavá. Převažují ženské motivy a samozřejmě Kristus. V přední části klávesy. Přepadá mě lítost, varhany zůstanou lidskou rukou nedotčeny, nerozezní se. Sedám si, jsem tam ještě před mší svatou. Lítost se mění ve zvědavost. Zvědavost, kolik nás bude, jak staré ženy budou, zda tam bude někdo z vnějšku. Znovu myšlenky na vnějšek-vnitřek a to, kde jsem já. Micheli (a nejen tobě), ach díky. Přichází usměvavý kněz. Během mše se promění v inteligentního muže s nadhledem. Úsměv zůstává. Je to Velikonocemi? Zpíváme. Subtilní hlas se chvěje. Při přijímání zůstávám klečet, nejraději bych nebyla. Vnějšek. Prolomit, neprolomit? Po mši se chci ztratit v chodbách. Kape mi z pláště. Knoflík zůstává na polstrované lavici. Budu se pro něj muset vrátit. Za týden. Za dva. Za rok. Na sklonku života. Za vším otazník. Vykřičníky zmizely. Vnějšek nebo vnitřek? Celou svou bytostí pořád tančím na hranách...

Váhajíc a přejíc si (z jedné dubnové noci)

Pod každým slovem
Jiří Orten

Pod každým slovem, které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň kde bloudí se a ztrácí
na malou síň z níž se nic nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

Puklý čas

Co mě zasáhlo, u čeho očekávám trvání, v čem vidím hodnotu... Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1991. 97s.

Střípky z Puklého času (ozvlášť ten poslední je mi cenný..)

,,Ano ve smíchu se může stát člověk pánem nad situací. Karnevalisací mnohdy posunujeme svět, bolest a zlo z reality do imaginace. Ve hříčce smíchu, v karikatuře, komedii, je zbavujeme váhy.“ [s.16]

,,Když má někdo nekonečně mnoho tváří, pak vlastně žádnou nemá.“ [s.18]

Schizofrenik reaguje na neodvratně přicházející ohrožení buď tím, že se světu neprolnavě uzavře, nebo se mu úplně vydá, stává se obětí, která se vzdává nároků na samostatnou existenci. Je spotřebován, pohlcen druhými. Pulsování mezi „transparencí nemocného“ a jeho autistickým uzavřením, izolací od vnějšího světa jsou jen dvě stránky téže základní osobnostní proměny. V obou případech nemocný přestává jako autonomní jedinec existovat… [s. 19]

Existovat znamená mít lidskou vazbu, jinak je všechno tak umělé… [s. 20]

Existovat, to znamená někomu věřit. [s. 20]

Ke schizofrenní psychice jako by patřila, obrazně řečeno, nemožnost stát se „dospělým, hotovým člověkem“-„všechno zůstává tak otevřené“. Za každou hranicí, za jednotlivými pevnými body, které si vytvářejí normální lidé ve svém životě, se před schizofrenikem otvírá prostor dosud neztvarovaných a neobjevených možností a rozvrhů, prázdné místo pro život a pro svět. Stupňující se tense v prožívání nemocných, zejména v době počínající psychosy, je dána tímto ustavičným přesahem nikdy neuchopené hranice. [s. 20-21]

Čas, který žijeme, tvoříme, členíme svým zráním a nadějí na sebeuskutečnění v budoucnosti, ten čas nabitý zrodem a zánikem nám blízkých lidí, činů spějících k cíli a stárnoucích věcí, se najednou vyprázdnil. Nebo možná přebujel, zkondensoval se, stal se z něho destilát času, v němž se události tisícileté vybíjení náhle v okamžiku, nebo se zhroutil, nekonečně smrštil, což je v podstatě totéž. [s. 22]

Autistický jedinec „nevolí“ žádnou alternativu, sází na vše nebo nic. [s. 23]

Je to člověk, který zapomněl, že jeho podstatou je tvořit sebe i druhé. [s. 35]

[…]Gabriela jasně poznala, že život nelze postavit na nicotě, jakkoli strhující, nebo v kulise umělých rájů bez člověka, ale na spřežení lidských rukou a srdcí. [s. 45]

Camus má pravdu, když říká, že pravé neponižující milosrdenství je citem jen těch nejstatečnějších lidí. [s. 48]

,,Ztratil jsem možnost smysluplné řeči se vším lidským. Tehdy se chod mých dnů zlomil. Pochopil jsem svou podstatnou vázanost na druhého člověka. Pokud člověk nemá, nebo ztratí své spojenectví s druhým, nemá žádné místo ve světě, jeho kroky ztratí směr. Byl jsem stržen lavinou nepředstavitelné úzkosti. Nemohl jsem se ničeho zachytit. Pocítil jsem bezprostřední blízkost vlastního zániku. Nebylo kam jít, protože nic už k ničemu nebylo. Přestal jsem být. Byla jen závrať a současně nehybnost, ztrnutí. Byl jsem pohlcen vším a zároveň od všeho oddělen.“ [s. 54]

V tom nerovném a takřka nelidském boji slabého člověka proti zlu a utrpení, je jeho velikost. [s. 62]

Setkání je dar, nebo snad spíše milost života. Naplňuje člověka úžasem i úzkostí, poněvadž teprve jím začíná život, ohrožený smrtí. Setkáním začíná člověk existovat. Být osloven druhým, mít možnost ho oslovit a být slyšen, dávat a být přijímán…Ale zároveň si tento dar vyžaduje odvahu k činu. Není to naštěstí nic nového. Setkání není jen dar, je to výzva k tvoření, je to počátek cesty. Člověk se prostě otevře hvězdám a zapomene na svou biologickou konečnost. A už ho nic nezastaví, protože je celý ve svém činu, ve svém dialogu s druhým, ve svém tvoření i hoření, ve svém nesmírném odevzdání. [s. 68]

Uskutečnit neuskutečnitelné

aneb spousta malých zázraků v těch deseti společných dnech


Šéf Jirka se představuje...


Jsme kultura Alfa a máme se rádi...


Šílený profesor Šmudla


Zajímá vás, jaký vliv má výška tónu na náruživost?


Příspěvky na konferenci byly opravdu zábavné...


Naše milá Seleška, od ní bylo vidět i na Hvozd!


Kostičky...


Jak se poprat se zdrojem?


Nechť se Tvá přání, Jirko, splní...i ta vaše...


Měla jsem takový strach, že můj balón nezvlétne, že jsem ho málem ani nepustila...


Po dvouhodinové koulovačce...(mimochodem, tam dole bylo opravdu těsno)


A ještě společná fotka s princeznou Zdeničkou...


Tam pod Hvozdem jsem poznala, co je to držet štěstí a radost přímo ve svých vlastních rukách, kde byl prostor pro svět princezen a víl i pro svět rytířů, princů, klučíků a drsných chlapů


To jsme my - společenství Safír